Žil na drogách a chtěl by vést osvětu. Srdcem je anarchista

Svět ho lákal tak, že ho vyrazil objevovat už v šestnácti, sotva se republikou přehnala Sametová revoluce. Procestoval kus Evropy a kromě zážitků si přivezli závislost na tvrdých drogách, která ho stála rodinu a kus sebe sama. „Měl jsem chuť něco poznat. Byla to zábava, jak jsem si takhle lítal po Evropě. Viděl jsem svět. A ty lásky!“ vzpomíná na tu lepší část. „Vždycky to ale sranda nebyla. Žil jsem po sklepích, škarpách, squatech,“ dodal. Dnes vede umírněnější život, bydlí v karavanu, pracuje a snaží se o protidrogovou osvětu. Chce vést přednášky ve školách.

Na cesty jsi se dal, když jsi ještě neměl ani dostudováno. Jak to tenkrát bylo?
Bylo mi šestnáct. Když přišla revoluce a otevřely se hranice, o prázdninách jsme si s kámošem v hospodě řekli, že pojedeme. O cestování jsme nic nevěděli. Řekli jsme si, že pojedeme na hranice a tam se rozhodne, kam dál. Jestli chytneme stop směrem dolů, pojedeme do Francie a k moři, když na sever, tak do Holandska. Vzali nás do Amsterodamu. Pomáhali nám, občas nás u sebe nechali i přespat, nádherný to bylo. V prvním cofeeshopu nás nechali zakouřit si marihuanu, do té doby jsem to nezkusil.

Když ses ocitl v Amsterodamu, byla to svoboda podle tvých představ?
No jasně! To byly moje sny! Několik snů jsem si splnil. Říkal jsem si, že bych mohl mít dva roky prázdnin a měl jsem jich sedm.

Které státy a města jsi navštívil potom?
Ve Francii Antibes a Cannes, kde to mám rád. Je tam čistá voda. Mám od malička alergii, tam to všechno ustoupilo. Pak jsem byl hodně ve Španělsku, půl roku jsme se plácali v Seville a na jihu. No a pak jsem po dvou letech spadl do drog. Odstartoval to Amsterdam a způsob života mezi máničkami. Když jsem o tom zpětně přemýšlel, důležité je, že jsem začal s tvrdým fetem aspoň až po těch osmnácti. Do té doby jsem získal nějaké pracovní návyky, naučil se starat.

Z archivu Deníku: Jak se před deseti lety stavěl chomutovský stadion?

Jak jsi se na cestách živil?
Hrál jsem na kytaru. Byly to takový brnkačky, improvizace někde v boční uličce. Každý pár vám dal. Zjistil jsem, že když u toho máte holku, která tancuje s kloboukem, pěkně poprosí, je to mnohem lepší. Ze začátku jsme spali po parcích a pak ve starých barácích.

Co tě vůbec dovedlo k takovému stylu života?
Neměl jsem úplně dobré dětství. Žili jsme s mámou sami, táta emigroval, tak jsem byl takovej zakřiklej a ublíženej. Zvala si pořád nějaké známé, pamatuji si alkoholické scény, rvačky. Vyrůstal jsem strejdům v hospodě na koleni. Jediné, co mě tehdy bavilo, byly mapy. Studoval jsem je a snil o cestování.

Když jsi vyrazil do světa, pokusil ses tátu najít?
Jo, to bylo také po revoluci. Adresu jsem znal, protože z ní posílal alimenty, bylo to asi 90 kilometrů nad Berlínem. Vydali jsme se tam s kamarádem, jenže jsme tátu nenašli. My ho totiž hledali ve východním Německu, což nám došlo až po letech.

Vynahradil sis to později?
Jo, po letech. Pracoval ve starožitnictví, dělal do hodinek a tak. Přišel jsem jako baťužkář, mánička. On prej „tak takhle vypadáš. Jsi stejnej jako já, taky jsem jezdil stopem všude,“ říkal. Dal mi nějaké kapesné a otestoval si mě, jestli nefetuju. Samozřejmě mě nachytal.

Bez helmy a pod vlivem drog. Se čtyřkolkou muž havaroval a těžce se zranil

Přišlo ultimátum?
Rozešli jsme se a rok na to mě zavřeli v Norimberku, když jsem obchodoval s LSD. To ale víceméně nebyla moje akce, navíc jsem vozil tripy jen pro pár lidí. Bylo to stopem tam a zpátky, předal jsem to, zapařili jsme. Nepotřeboval jsem z toho vydělávat. Ve vězení jsem byl půl roku.

Byla to první zkušenost s kriminálem?
Ne, před tím jsem byl ještě ve Španělsku. Byli jsme v Seville, neměli peníze a zrovna byla válka na Balkáně, takže tam žádali Jugoslávci o azyl. Říkali, že dostali peníze i byt, tak mě napadlo – jasně, jsme Jugoslávci! Na nohách jsme měli puchejře, zrovna jsme dorazili, což se hodilo, a na sebe jsme navlékli hadry. Když jsme měli třetí den fotky v ruce a stáli na policii v Seville, kde nám měli udělat průkazy, no nepotkal nás nějakej vořech, co věděl, že jsme Češi? Řekl to, vzali si nás bokem a našli nám pasy.

Byly pobyty ve vězení tím nejhorším zážitkem, nebo vás dostihly jiné?
Nejhorší zážitek z celého cestování jsem měl v Seville. Jeli jsme zase z Amsterdamu a měli nakoupený LSD s tím, že po cestě něco prodáme. Dostali jsme se do squatu – velikánského zámku. Hlavní budova byla totálka, pak tam byly dva domky a zahrada, kde rostly mandarinky a pomeranče. V jednom křídle byli Češi, Němci, Poláci, Angláni, ve druhém Španělé. Nevšímali jsme si sebe, jen když došla cigára. Když ale viděli, že hrajeme na kytaru a máme prachy, vlítli na nás. Křídla měla jednu přístupovou cestu a okna byla zamřížovaná, takže nebylo kam utéct. Chtěli peníze, drogy, všechno. Byly to zfetovaný, ožralý hovada. Mlátili nás řetězem, na konci zámek a nutili holky na velkou, že maj určitě v sobě nějaký LSD schovaný. Do rána nám dávali čočku. Bylo to deset dní před Vánocemi, před tím jsme hráli a šetřili na Kanáry, že pojedeme do tepla. Tohle nás ale totálně sundalo.

Chemická šou a zážitková fyzika. V Jirkově si užili nevšední výuku

Co bylo na těch letech venku nejlepšího?
Svoboda, lásky, přátelé, kultura. Naše tripový jízdy, blbosti prostě.

Naučil jsi se jazyky?
Naučil jsem se docela dobře francouzsky, španělsky, anglicky, německy, ale víceméně to plácám dohromady.

Nelituješ zpětně toho všeho?
Vůbec. Spoustu přátel mám dodnes. Karavan mám od Itala, kterého jsem potkal před 25 lety ve Francii. Po letech mi volal „Kytka, přijeď do Francie, každýmu tady dávaj občanství“. Jenže já byl zasekanej v Amsterdamu, přijel jsem za rok a už to nešlo. Naposledy volal „Kytka přijeď si pro karavan“. Tak jsem si pro něj dojel a koupil ho.

Na konci devadesátých let se ti narodila dcera, pracoval jsi, usadil. Proč to skončilo?
Všechno nejdříve klapalo, pak jsme se hádali a rozešli se. V tichosti jsem ženu a dceru opustil a nechal jim zařízený a zrekonstruovaný byt. Našel jsem si přítelkyni v Klášterci, ale když jsme se i s ní po letech rozešli, všechno se mi sesypalo. Chlastal jsem, vzpomněl jsem si, že umím vařit pervitin, dal jsem se na fet a probral se po deseti letech. Masakr šílenej. Žil jsem různě v bytech, sklepy, chaty, squaty. Jako vařič jsem se chytil všude.

Eurosafari v Chomutově se rozrostlo o zubří mimino. Jmenuje se Cvedrik

Co se stalo, že jsi z toho vystoupil?
Hledání lásky a také jsem mezitím chodil do práce. Mám 15 let živnost, jsem zámečník. Když jsem v práci, jsem vyměněnej. Jen když přijde můj čas, musím si dát.

Co bereš a jak často?
Perník. Mám to pod kontrolou. Vydržím dva tři měsíce, záleží, jestli mám nějaký povinnosti, jestli jsem v práci.

Prožil jsi velkou část života jako bezdomovec, hipík, feťák. Kdo jsi?
Srdcem jsem hipík a anarchista.

Poslední dobou žiješ umírněněji. Bydlíš v karavanu, pracuješ a k tomu se snažíš dělat něco i pro ostatní. Organizuješ bezdomovce, aby uklízeli město, uspořádal jsi štědrovečerní večeři na náměstí a teď chceš přednášet o nebezpečí života na drogách ve školách. Proč to všechno?
Když jsme začínali s drogami, nebyl nikdo, kdo by v našem okolí fetoval deset dvacet let. Kdyby ke mně přišel takovej týpek a mluvil o sobě, asi by mi leccos došlo. Až postupem času jsme zjistili, že ztratíme rodinu, přátele, identitu, že nám vypadají zuby a tak dále. Že spousta lidí, co to nezvládne, umře. Když dnes vypadám takhle děsně, chci toho využít. Rád bych také očistil svoje jméno.