Klidně se tu žít nedá

Špína, hluk a hlavně nejistota, co všechno se v tomhle domě může stát. To jsou věci, které drtí nájemníky zdejších bytů. Jediná rodina v celém vchodě dokáže znepříjemnit život ostatním tak, že žití je tu na hraně každodenního psychického kolapsu. Scházejí se u nich pochybné návštěvy, na chodbě pokřikují, kradou elektřinu, v bytě topí dřevem. Před dům tahají kárky plné kovového šrotu. Dá se v jejich sousedství žít?

Nedá. Alespoň ne v klidu. To jsem si sám vyzkoušel a nemusel jsem ani zažít žádný divoký mejdan. Když jsem do bytu přišel poprvé, na chodbě nesvítilo ani jedno světlo. Vyjít do druhého patra odporně špinavou temnou chodbou je hodně stresová záležitost. Celou reportáž najdete zde.

„Sousedka chodí s malou baterkou a kasrem v kapse. Bojí se, aby jí někdo nepřepadl,“ líčí Adéla Bydžovská, která má byt ve třetím patře.

Ani za dveřmi bytu nemáte klid, ať je sebeútulnější. Sousedi nemají zvonek, takže na jejich dveře pořád někdo tluče. Výkřiky „Kdo je tam?!“ – „Já, otevři!“ jsou slyšet několikrát za hodinu. Noční návštěvy, třeba i v půl třetí ráno, nejsou žádnou výjimkou. Když jdete po chodbě, radši nechcete nikoho potkat. Nikde nemáte jistotu, že to nebude feťák s toluenem. Takoví tam totiž chodí.

I nájemníci si myslí, že se ve zmíněném bytě vyrábějí nebo prodávají drogy. „Na chodbě se začaly objevovat injekční stříkačky,“ říká Bydžovská (O jejích zkušenostech se soužitím s problémovými sousedy se dočtete zde.)
Městská policie sem jezdí pravidelně. Sousedé už mají na kontě pokuty za rušení nočního klidu, znečišťování veřejného prostranství, za nepřihlášené psy… Dohromady to dělá neuvěřitelných čtyřicet tisíc korun.

Zoufalství

Určitě jsem nezažil to nejhorší, co se může v podobných domech odehrávat. Ale rozhodně jsem zažil dost na to, abych dokázal jasně říct – tohle není normální žití. Slušným lidem tady musí někdo pomoct. Platí nájem jako já, chovají se slušně jako já, ale nemůžou normálně žít, protože mají jiné sousedy než já.

Někteří nájemníci do svých bytů investovali desítky tisíc. Jako třeba majitelka bytu, ve kterém jsem dočasně bydlel. Plovoucí podlaha, barevně vymalované stěny, širokoúhlá televize, satelit, připojení k internetu, v koupelně rohová vana… Ani to vám nestačí k útulnému bydlení, když máte za sousedy nepřizpůsobivé. Když otevřete dveře na chodbu, jakobyste vyšli do jiného světa. Do světa, kam váš hezký byt a normální způsob života vůbec nepatří.

Video z domu i života kolem něj si můžete pustit v galerii.

Lidé tu jsou zoufalí. To dokazují nejen jejich prosby o pomoc směřované na město, ale třeba i to, že mladá žena mi na pět dní půjčí svůj byt. Novináři – cizímu člověku, kterého předtím nikdy neviděla. „Snad se něco zlepší,“ doufala, když mi předávala klíče.

Dům, ve kterém jsme bydlel, je zdaleka nejhorší z celého sídliště. Dalo by se říct, že hlavně a možná POUZE tenhle dům může za nelichotivou pověst celého sídliště. Jako jediný nemá plastové dveře, takže do něj může kdokoli. Ve sklepě prý také někdo „bydlí“. Žít by se tu dalo, ale stálo by to desítky tisíc do úprav společných prostor. A ty se nikomu investovat nechce, protože zmíněná rodina prý všechno zase poničí nebo ukradne.

Pomůže město?

Nájemníci z domu se obrátili na chomutovský magistrát a chtějí zařadit do projektu Záchranný kruh. Ten má mimo jiné pomoci slušným lidem, kteří mají problémy s nepřizpůsobivými. Město o problémové rodině ví své.

Rodina dluží městu na nájemném 140 tisíc korun, soud však zatím nerozhodl. Žaloby byly podány už v roce 2005, kdy byl dluh jen 24 tisíc. Členové rodiny už nasbírali pokuty za čtyřicet tisíc korun. Samozřejmě je nezaplatili a město podalo návrh na soudní exekuci. V rodině žijí i děti, sociální odbor na ně dohlíží. Matce radnice několikrát nabízela ubytování v azylovém domě pro matky s dětmi. Ta vždycky odmítla.

Podle primátorky Ivany Řápkové jde o typický příklad nepřizpůsobivé rodiny, kde řešení mírnou cestou nemohlo být úspěšné. První konkrétní kroky už město podniklo. V bytě proběhla kontrola. „Padlo trestní oznámení za krádež elektřiny. Městská policie i sociální odbor bude v bytě dál dělat nepravidelné kontroly. Také tlačíme na soud, aby rozhodl o vyklizení bytu a ukončení nájmu, protože rodina dluží 140 tisíc korun,“ říká Řápková. „Půjdeme až na hranu zákona, abychom využili úplně všechny možnosti, jak tam slušným lidem pomoci.“

Video s vyjádřením primátorky a zástupce městské policie si můžete pustit v galerii.

Kocáb zkusí s nepřizpůsobivými bydlet také. Bude to jen show?

Reportáž Chomutovského deníku byla původně odpověď na odmítnutí ministra Kocába vyzkoušet si bydlení vedle nepřizpůsobivých. Ten to potom přijal, je ale otázka, jak jeho bydlení na zkoušku bude vypadat.

„Původně chtěl dva byty – pro sebe a svůj tým. Jestli opravdu přijede s celou partou okolo sebe, bude to jenom show,“ podotýká primátorka Chomutova Ivana Řápková.

Město pro Kocába vybralo jeden z bytů po neplatičích na sídliští Kamenná. „Jenom tam zasklíme okno a bude uživatelný,“ culí se primátorka. Už dříve označila vybraný byt za „moc pěkné místečko.“

Kocáb ale nakonec může jít do jiného bytu. Pokud by přijel třeba až za několik týdnů, zmíněný byt už může být prodaný. Město je dává většinou na opravu svépomocí.

Rozhovor: Sousedka nepřizpůsobivých: Mám strach tady bydlet

Mladá žena, která mi na dobu reportáže půjčila svůj byt, žije v domě už čtyři roky. Sama říká, že dřív to tu tak hrozné nebývalo. Dnes má doslova peklo – problémovou rodinu má na patře, takže má všechno „z první ruky“. Jméno si nepřeje zveřejnit, ale s krátkým rozhovorem pro Chomutovský deník souhlasila.

Jak dlouho tu bydlíte?

Byt jsme kupovali na opravu svépomocí v roce 2003. Žijeme v něm asi od roku 2005.

Tahle čtvrť neměla zrovna dobrou pověst. To jste se nebála, do čeho jdete?

Ale ono to tady tak hrozné nebylo. Když ještě v té rodině bydlela matka, všechno bylo v pořádku. Když jsme náš byt rekonstruovali, tak jsme si od nich dokonce natáhli prodlužovák na elektriku a pak jim za to dávali peníze. Tehdy žádné problémy nebyly.

Co vám vlastně vadí nejvíc? Špína, hluk, nejistota?

Asi všechno co říkáte. A hlavně strach. Po chodbě musím chodit s baterkou jako zloděj. Bojím se, na koho narazím. Nevím, co všechno dokážou, čeho jsou schopní. Ten strach je asi nejhorší.

Já jsem během své reprotáže nezažil žádný divoký mejdan. Jak časté jsou?
Probíhají hlavně v létě. Vytáhnou ven před dům gril a opíjejí se. Taky se k nám potom stahují bezdomovci, ti se potácejí okolo domu a obtěžují nás… Naši sousedi nedělají ani tak hlučné mejdany, oni se hlavně hrozně hádají. To je takový řev, že mám strach, jestli se třeba nezačnou rvát a neprokopnou mi dveře nebo něco takového…