Svou malebností je horská víska Jindřišská vyhlášená. Jeden z tamních domů ale přitahuje pozornost více než ostatní. Dokonce natolik, že tam lidé jezdí a fotí si ho. Jeho velká část je totiž obložena desítkami originálních mozaik ze starých střepů, které vytvořila výtvarnice a „lovkyně pokladů“ Marie Jansová.

„Jsem takový samorost. Hledám v lesích střepy, vykopávám je, pak je umývám savem a dělám z nich mozaiky. Věnuju se tomu strašně dlouho,“ prozradila 75letá energická žena. „Musí to být opravdu staré střepy, starší než já. Z toho mám vždy radost. Když vidím, že jsou prorostlé kořeny, vím, že tam ještě nikdo nehrabal a není to nic nového,“ doplnila s tím, že se vždy snaží dohledat signatury a rok výroby.

Základním materiálem jejích mozaik jsou osmdesát i více let staré keramické sádláky a zeláky. Nechybí pozůstatky barevných talířů, hrníčků a konviček, ale třeba i porcelánových panenek z konce 19. století. Pocházejí nejčastěji ze zaniklých krušnohorských vesnic. „Začíná to Krupkou, něco mám z dalšího okolí Teplic, Nové Vsi, z Jiřetína. Vždycky, když se tam z nějakého důvodu kopalo, šla jsem tam na střepy. Pak je mám tady z Boleboře, Jindřišské až po zaniklé Menhartice, jak je Křimov,“ vyjmenovala některá ze svých „nalezišť“ rodačka ze zaniklé vsi Nové Sedlo nad Bílinou.

Mozaiky z nich tvoří více než třicet let a má jich nepočítaně. Visí na velké části vnější stěny jejího domu, včetně štítu, dále na stodole a ve vnitřních prostorách. Nejsou na prodej. „Nějaké jsem vytvořila pro muzeum na Lesné a tři jsem dala lidem, kteří sem přijeli z Německa. Narodili se tu a měli tady předky, tak jsem je podarovala. Jinak nedávám nic, všechno to jsou originály. Dělám je pro své potěšení,“ dodala.

Její díla byla vystavena v Boleboři. Pořadatelé land art setkání v Königsmühle, což je zaniklá obec pod Klínovcem, ji pro svou akci nezlákali, a tak se největším a stálým výstavním místem stal samotný dům Marie Jansové.

Respekt k předkům

Její záliba má kořeny v úctě k umění našich předků, které chtěla alespoň tímto způsobem zachovat. Předcházelo jí jakési „hledání pokladů“. „Odmalička jsem hledala zlato. Nevím, kde jsem to vyčetla, nebo kdo mi to vnukl. Našim jsem rozebrala hodiny a spoustu dalších věcí, které vypadaly zlatě. Měli se mnou trápení,“ zavzpomínala s úsměvem. „S mozaikami jsem pak začala ve svých třiceti letech, když bylo jisté, že žádné zlato nenajdu. Když nacházím střepy, je to spousta práce, mám ruce samý puchýř, ale člověk je napnutý jak blázen, co najde,“ září jí oči dychtivostí.

Vášní má ale více a všechny souvisejí s hledáním a tvořením. Vlastní například detektor na kovy, který si pořídila z prvního důchodu a prochází s ním hory. Kromě mozaik tak jednu část stodoly zdobí i staré kovové nářadí, částí kola a další kovové artefakty v podivuhodných shlucích. Z ozubených koleček, podkov a menších dílků vytvořila i pár reliéfů.

Z lepidla na dlaždice tvoří houby, které rozmísťuje po zahradě a rozdává sousedům, a špalky pomalovává tak, aby vypadaly jako skřítci. Její dům tak působí jako pohádková chaloupka a láká lidi z okolí, aby se přijeli podívat a odnesli si alespoň snímek.