Projet si Evropu touží mnozí. Pokud se k tomu ale přidává výzva, kdy mají cestovatelé zvládnout co nejvíc míst za co nejméně peněz a na vlastní nebezpečí, hlásí se jen odvážlivci. Do závodu LowCost Race, který se uskutečnil v první polovině srpna, se přihlásili i Tereza Menzlová z Chomutova a její přítel Petr Prokeš z Jirkova. Během deseti dnů projeli pět států, urazili přibližně 4500 kilometrů a utratili pouhých 900 korun.

Pravidla hry jsou nesmlouvavá. Soutěžící páry si s sebou směly vzít jen nejnutnější věci, jídlo na jeden den a 2500 korun pro oba na deset dní. Současně se měly pokusit zdolat co nejvíce ze čtyřiceti kontrolních bodů po celé Evropě. Dvacetiletí studenti Tereza a Petr jich zvládli osm. „Vzali jsme to přes Německo, Nizozemí a Belgii. Pak jsme jeli přes Francii – Paříž a Marseille, do italského Janova a potom přes Rakousko a Německo zpět,“ vyjmenovala Tereza.

Nejčastěji se přepravovali stopem. „Stopovali jsme poprvé v životě a šli na to klasicky s kartony a napsanou destinací nebo číslem silnice. U toho jsme dělali blbosti a snažili se zaujmout,“ vylíčila Tereza.

Někdy se úspěch dostavil za pět minut, jindy za tři hodiny, nastaly ale také časy beznaděje. „To bylo dvakrát. V Hannoveru, kde jsme čekali asi šest hodin, než nás vůbec někdo nabral, a pak v Janově ve čtyřicetistupňovém vedru jsme čekali osm hodin na benzince,“ zavzpomínal na dva vůbec nejkritičtější momenty cesty Petr.

Kontrola jízdenek přišla

Vezli se nejrůznějšími auty i vojenským džípem, bavorákem i kamionem, kdy je nejochotněji brali řidiči v Německu a Rakousku, horší to bylo ve Francii a Itálii. Jen jednou se svezli autobusem, když si na jízdu do Paříže vydělali, a jednou vlakem. „To jsme ale jeli načerno,“ stydlivě přiznala Tereza. „Dostali jsme od jiných soutěžících tip, že v Nizozemsku v neděli nechodí kontrola, tak jsme to riskli. Jeli jsme směr Belgie. No a za dvacet minut přišla kontrola jízdenek,“ dodala s úsměvem.

„Kontrolor nám řekl, že buď zaplatíme 360 euro za jízdenky, nebo si musíme na příští stanici vystoupit. Zvolili jsme to druhé,“ řekl Petr. „I tak se to vyplatilo, zastávky byly daleko od sebe, takže jsme se svezli dvě stě kilometrů. Hodně nám to pomohlo,“ dodal.

Zpočátku pár občas hladověl, než se odvážil říct si o práci, jídlo nebo peníze. „Měli jsme povoleno vydělávat si buskingem (pouličním uměním, pozn. red.), ale tím, že nic takového neumíme, jsme si sehnali krabici od pizzy, nakreslili tam pizzu a anglicky připsali, jestli by nám lidé pomohli tu prázdnou krabici naplnit,“ prozradila Tereza. Kreativní nápad se vyplatil, jen v Belgii si takto během dvou dnů vydělali 80 euro.

Jindy jedli díky tomu, že hodinu myli nádobí a uklízeli záchody. „To padlo zrovna na mě,“ s úsměvem přiznal Petr. Za to se pak ale najedli v nóbl holandské restauraci, které s úklidem pomohli. Nejčastěji měli teplé jídlo v Itálii. „Auto vám sice nezastaví, jídlo vám ale dají. Stačilo večer přijít k restauraci, zeptat se jestli s něčím nepotřebují pomoct nebo jestli by nám dali přebytky. Někdy měli, někdy ne, někdy nechtěli a stalo se, že nám i připravili dobrou teplou večeři,“ pochválil Petr.

Tereza i Petr byli od začátku připravení na spaní pod širákem. V krosnách si vezli spacáky, karimatky i plachtu. Většinou spali u velkých benzinek nebo v lesíku u nájezdu na dálnici, dvakrát ale našli i střechu nad hlavou. „Poprvé to bylo v Hannoveru, kde tak dlouho trvalo, než nám zastavilo auto. Měli jsme ale štěstí, vzali nás k sobě domů a nabídli jídlo a v podstatě vlastní byt. Bylo to v domku. Takhle jsme zjistili, že se vyplatí počkat si na dobrý stop,“ zmínila Tereza. Podruhé se prospali v Rakousku u Krimmelských vodopádů v budce na parkovišti. Nechala je tam správcová.

Největší dojem na Petra udělalo Rakousko a jeho příroda, poprvé se také dostal k moři, a to ve francouzské Marseille. Tereza zase obdivovala Holandsko a Belgii. „Bavilo mě, jak je tam čisto, lidé jsou přátelští a všichni umí anglicky. V Holandsku říkali, že nemají dabované filmy, jen s titulky, takže od malička poslouchají angličtinu,“ líbilo se cestovatelce.

Z výzev, které měli závodníci LowCost Race po cestách plnit, se zapojili jen do pěti. Vliv na to mělo úmrtí jedné ze soutěžících, která v druhý den závodu zahynula u Krimmelských vodopádů v Rakousku. „Rozhodli jsme se, že pojedeme v klidu, abychom si to užili,“ vysvětlil Petr. K místu, kde dívka zahynula, přijeli v poslední den závodu a zapálili tam za ni svíčku.

Co závod oběma přinesl? „Jsem překvapený sám sebou, že jsem něco takového vůbec zvládl. Nejsem na spaní venku a tady jsem to absolvoval každý den,“ prozradil Petr. „Myslím, že jsme přijeli sebevědomější a také nás to naučilo věřit lidem,“ přidala svůj pohled Tereza.

Svou účastí v závodu inspirovali řadu svých kamarádů, které ho chtějí zkusit také. Tereza a Petr do něj chtějí jít i v příštím roce, jen zvažují, že tentokrát pojedou každý se svým nejlepším kamarádem. „A pokud bude takhle horké počasí, tak necháme spacáky doma, protože je každé kilo v krosně znát,“ poznamenal Petr. Přes stopování bylo každý den potřeba urazit v průměru 15 kilometrů pěšky a s plnou zátěží.