Zajímalo by mě, jak jste se vlastně stal knězem, byla to jasná volba už od dospívání?
Bylo by pyšné si myslet, že šlo o volbu moji jako člověka. Cítím to tak, že jsem byl povolán od Boha. Byl jsem od mala věřící. Studoval jsem v Plzni dopravní průmyslovku. Jsem i technicky zaměřený člověk. Myslel jsem, že budu jezdit s kamionem nebo pracovat někde v dopravě. Akorát jsem často řešil, která žena se mnou vydrží, když jako řidič kamionu budu často pryč. Pak jsem ale jako věřící navštívil setkání křesťanské mládeže v Příchovicích. A tam jsem si uvědomil, že Ježíš je přítomen ve společenství církve. A řekl jsem si, že pro tuto skutečnost stojí za to žít.

Tam jste se rozhodl pro studium teologie a práci kněze?
Přirovnal bych to k manželství. Když se sejdou dva lidé, kteří se navzájem milují, ale přesto jsou každý jiný. Lidé, kteří je oba znají, si říkají, čím to je, že zrovna tito odlišní lidé se potkali a rozumí si, milují se? Nikdo to nedokáže vysvětlit. Oni to ale vědí, jen to nedokáží popsat. Je to jakési vnitřní pouto, které člověka vede na pravou cestu. A tak je to s mým rozhodnutím stát se knězem.

Vít Audy byl v roce 2002 vysvěcen na kněze. Před seminářem maturoval na střední škole dopravní v Plzni, působil v Ústí nad Labem, Liberci a posledních 13 let ve Frýdlantu v Čechách. Absolvoval Studijně formační kurz pro kněze.

Zažil jste během studia nebo i později okamžik, kdy jste uvažoval, jestli jste se rozhodl správně?
Zažil jsem to během studia. Byl by omyl si myslet, že když člověk nastoupí studium teologie, že se musí automaticky stát knězem. Naopak, moudří lidé nám při studiu říkali, že jde o čas hledání. Na civilní službě místo vojny jsem se dokonce zamiloval. Po návratu do třetího ročníku studia, jsem ale cítil, že jsem tam správně. Byl jsem se tam doma. Pochybnosti člověka provází celý život. I v manželství si lidé občas kladou otázku, jestli se rozhodli dobře. Není to ale důvod k tomu utíkat, je to důvod k tomu, hledat odpovědi. Takže i mě, když jsem se sám sebe ptal, jestli jsem se rozhodl správně, nikdy nenapadlo, že bych ze služby odešel.

Koronavirus - Ilustrační foto
Hlídání pro sestřičky a záchranáře: Chomutovsko se je snaží udržet v práci

Říkal jste, že vás zajímala technika. Zůstal jste této zálibě věrný a dá se nějak skloubit s prací duchovního?
Jistě. Farář není jen ten, který se modlí a slouží mše svaté. Je také nutné se starat o technický stav fary a kostela. Jako dítě jsem vyrůstal na vesnici a musel jsem spoustu věcí kolem domu sám dělat. Proto dnes řadě věcí, které se týkají údržby domu, rozumím. Samozřejmě jsou věci, na které si musím volat řemeslníky. Drobné opravy ale zvládnu. Když ale řemeslníci vidí, že té práci farář rozumí, tak ho víc respektují. Auta mám rád pořád, zajímám se o ně. Taky proto se o své auto starám a není to pro mě jen dopravní prostředek.

Než jste koncem minulého roku přišel do Klášterce, působil jste v severočeském Frýdlantu. O Češích se říká, že jsou ateistický národ a v pohraničí to prý platí dvojnásob. Jací jsou podle vás farníci v pohraničních oblastech?
Ve srovnání s farnostmi například na Moravě jich je podstatně méně. Ale oni všichni vědí, proč do kostela a na mše přichází. Jsou to lidé, kteří k víře sami došli. Vědí, proč věří. Na Moravě chodí lidé do kostela z tradice, chodí jejich rodiče nebo prarodiče. Ale jakmile odchází mimo domov, třeba na studia, tak tradiční model začíná pokulhávat a do kostela nechodí. Když se podíváte na některé kostely až katedrály v pohraničí, tak je vidět, jak silná tady musela být komunita věřících. Jak silný musel být jejich vztah s Bohem. Po odsunu ale bylo těžké komunitu obnovit, hlavně pak v souvislosti s nástupem komunismu. Lidé, kteří po válce přišli do pohraničí, ať už na umístěnku anebo aby zabrali majetek po Němcích, neměli vazbu na zdejší zvyky, tradice a krajinu. Byli vykořenění. A v takovém prostředí se těžko buduje důvěra k víře a církvi. Zajímavé je, že v českém pohraničí žije řada lidí původem z Moravy nebo ze Slovenska. Jakmile tihle lidé, přijedou do svých původních domovů, chodí tam na mše. Tady ale nechodí. Copak víra je jiná v pohraničí v Čechách a jiná na Moravě nebo na Slovensku? Je v tom jistá faleš. A na ní se nedá stavět. A z této situace vypadlo jakési zlaté zrno těch, kteří do kostela jdou, ať už jsou tady nebo jinde. Jdou, protože se chtějí setkat s Bohem. A takoví jsou farníci v pohraničí.

Chomutov (v bílém) v domácím zápase se Vsetínem.
Play off Piráty nečeká. Koronavirus zasáhl těžce i do hokeje

Jste tady krátkou dobu, necelé dva měsíce. Je něco, o čem víte, že vám v Klášterci ve srovnání s Frýdlantem chybí?
Nemám rád srovnávání. Beru to tak, že teď jsem tady a tady si musím vytvořit vztahy. Ve Frýdlantu jsem měl na starosti celkem třináct kostelů. Jezdil jsem do malých vesnic a sloužil tam mše i pro lidí, kteří se nemohli dostat do Frýdlantu. Tady se teprve seznamuji s okolím, s lidmi. Velmi pěkně mě přijali farníci, vedení města i kulturní pracovníci. Tady mám na starosti dva kostely v Klášterci, po jednom v Okounově, Perštejně a v Boči. Kostely v Okounově a Perštejně má pronajaté obec. Zajišťovat tam budu duchovní správu.

Církev nemá peníze na to, aby se dokázala postarat o všechny své nemovitosti. Kostely hlavně na vesnicích a v menších městech nabízí k pronájmu obcím nebo spolkům. Je to podle vás cesta, jak zachránit tyto památky a zároveň v nich poskytovat duchovní služby?
Určitě je to cesta. Tady by se něco podobného mohlo realizovat v Boči. V Okounově se o kostel stará obec, je v dobrém technické stavu. Přiznám se, k Perštejnu mám dluh, protože za tu krátkou dobu, co jsem tady, jsem se tam ještě nedostal a tamní kostel jsem ještě neviděl. Určitě je ale spolupráce s občanskými spolky a obcemi cestou, jak navazovat důvěru mezi lidmi a církví.

Mám zkušenost z Bavorska, kde do římskokatolického kostela pozvali i mladé hudebníky, kteří tam hráli rockovou hudbu nebo hip hop. Je podle vás tohle způsob, jak přivést mladé lidi do kostela?
Já si pořád myslím, že kostel je dům Boží, dům modlitby. Nejsem proti kulturním akcím v kostelech. Vše má ale svá pravidla, která určuje samotný Vatikán. Například by v kostele neměly zaznít texty namířené proti lásce, Bohu a dobru obecně. Nesmí se v textech šířit násilí. Je nutné toto respektovat. Mám ale zkušenost z Frýdlantu, kdy jsme pozvali na koncert do kostela zpěvačku Báru Basikovou. Když zpívala s tamními dětskými sbory, bylo v kostele plno. Zpívali koledy, vánoční písně, repertoár určený pro dětské sbory. Když ale pak přijela a připravili jsme v kostele její sólový koncert, téměř nikdo nepřišel. Lidé mi říkali, že tahle hudba do kostela nepatří.

Jak může dnes církev oslovit mladé lidi a střední generaci, aby přišli do kostela a otevřeli se víře?

Vždy to bude o hledání cest a hlavně o osobním setkání. Jsou někteří kněží, kteří provádí pastoraci na sociálních sítích jako je Facebook nebo Instagram. Tam může dojít k jakémusi naťuknutí, může to někoho zaujmout. Ale k prohloubení vztahu, protože víra je vztah, musí dojít k osobnímu setkání. Když bude církev dělat poctivě službu, kterou má, tak lidi přijdou. Když duchovní přizná, že ne na všechno má odpověď, bude pravdivý a uzná i to, že má své chyby, pak je šance, že to lidi přitáhne. Lidé mají církev spojenou s Desaterem a moralizováním a to je chyba. Důležité je umět se radovat z Boha. Je třeba vyjít z kostelů a potkávat se s lidmi, mluvit s nimi.

Jan Beneš

Florbalový turnaj klubu Florbal Chomutov.
Florbalisté opět v akci aneb když je přátelství víc než medaile