Teploty venku dosahují k třicítkám a v pračkách končí nejedno propocené pánské triko. Dokonce i trika pánů, kteří jinak sedí v chládku. V těchto dnech se totiž řada odsouzených potí u závěrečných zkoušek, na jejichž konci získají výuční listy. Pro některé je studium jen únik z vězeňské každodennosti, jiní v něm ale vidí šanci na lepší budoucnost.

Třiadvacetiletý Adolf T. si odpykává skoro tříletý trest za krádeže. Do propuštění mu zbývá ještě rok, a jak říká, utíká mu to pomalu. „Dny jsou tady hodně dlouhé, protože pořád děláte to samé,“ vysvětluje. Když dostal od věznice nabídku, aby si za mřížemi doplnil vzdělání a vyučil se na kuchaře, neváhal. „Zaprvé jsem chtěl vypadnout ze stereotypu, ve škole mi to utíká,“ přiznává Adolf. „Ale zároveň jsem si chtěl dodělat školu. Už jsem byl v učení, ale vyhodili mě,“ pokračuje.

Na otázku, co ho ve škole nejvíc baví, odpoví Adolf bez váhání. „Péct buchty,“ vyhrkne. „Ale pilníky tam nezapékám,“ směje se.

Ve vězení záškoláctví nehrozí

Ve Všehrdech se mohou vězni vyučit na kuchaře, truhláře, nebo elektrikáře. Letos došlo až ke zkouškám třiadvacet studentů, v učení zůstává ale dalších padesát. „O školu je velký zájem, jen v září nastoupí dalších sedmaosmdesát studentů z jiných věznic,“ vypočítává vedoucí školského střediska Libor Řezníček.
Podle Martina Váni, ředitele vězeňských učilišť, se studium za mřížemi od toho klasického výrazně neliší. „Je to plnohodnotné vzdělání jako na každém jiném učilišti, takže musíme zachovávat stejná pravidla a regulace,“ potvrzuje Váňa. „I studenti z věznic musejí chodit do hodin, splnit praxi, psát testy a písemky,“ dodává Váňa.

Oproti běžným studentům mají ale odsouzení jednu velkou nevýhodu. Nemohou si napsat omluvenky. „Záškoláctví tady nehrozí, omluvenka je možná v případě nemoci, ale že by někdo nešel do školy jen proto, že se mu nechce z postele, to nejde,“ usmívá se mluvčí věznice Bronislava Vetešníková.

K letošním zkouškám přistupovali alespoň kuchařští učni zodpovědně. Všichni zkoušku úspěšně složili, tři dokonce i s vyznamenáním. Za šprty se ale nepovažují. „Mám dobrou paměť a učil jsem se průběžně,“ chlubí se Adolf T. „A nenechám se rozptylovat okolím, když se mám učit, ke kartám mě nestrhnou“ pokračuje uvědoměle odsouzený, čímž si ale vyslouží salvu smíchu od spoluvězňů. „Stejně si píše taháky,“ dodají na vysvětlenou.

Většina odsouzených hodlá ve studiu pokračovat dál. Mají možnost dodělat si maturitu, přesto je ale zatím nejvíc lákají řemesla. „Já si teď dodělám truhlařinu,“ říká devatenáctiletý Josef Ch. „Chtěl bych pracovat se dřevem a myslím si, že truhlařina mě uživí venku lépe než kuchařina,“ věří Josef.

Obory, o které je zájem

O budoucí uplatnění se muži pravděpodobně bát nemusejí. „Na výučním listě není nikdy napsáno, že studoval ve vězení,“ říká mluvčí Vetešníková. „A díky tomu, že tu studují obory, o které je zájem, mají možnost lepšího uplatnění na trhu práce," pokračuje Vetešníková. Občas do Všehrd dorazí i děkovný dopis. „Napsal nám bývalý vězeň – elektrikář, že se mu podařilo najít dobrou práci v soukromé firmě. Dopis končil tím, že teď už ví, že se do vězení nikdy nevrátí, protože už nemusí krást,“ dodává Řezníček.

Adolf T. se zase těší, že výučním listem udělá radost rodině. „Rodiče jsou nadšení, fandili. A pro dceru už teď budu vzor a uvidí, že vzdělání je opravdu potřeba,“ uzavírá odsouzený.