Letištní haly Lucii Gajdošíkovou fascinovaly už od dětství. Přála si být jednou z těch upravených krásných letušek, které spěchají s kufříkem na palubu a během pár týdnů se podívají do několika států Evropy i za oceán. Splněno. Letuškou je už pátým rokem a práce v oblacích je pro ni potěšením. V plném rozletu jí brání jen současná epidemiologická situace, kdy se daleko méně cestuje, letecké společnosti propouštějí a v lepším případě mají letušky neplacené volno či zkrácený úvazek. Poloviční úvazek má nově i Lucie.

Létáte ráda, ale není pro vás zároveň i vítané, že máte po letech v práci trochu volněji?
Není! Letuška chce létat a nechce sedět doma. Jsme zvyklé, že zimy jsou pro nás zajímavé, protože obchodní oddělení nasmlouvá kontrakty po celém světě a létáme zajímavější věci než v létě, když se jedná o letní dovolenky z Prahy někam a zpět.

Lucie Gajdošíková 

Je jí 25 let. Pět let pracuje jako letuška. Tančila ve špičkovém tanečním studiu Beethoven D. C. v Chomutově, studovala na chomutovském gymnáziu. Sama říká, že její práce je zároveň jejím koníčkem.

Jaké jsou podle vás zajímavé destinace?
Loni jsme trávily tři čtvrtě roku v Dubaji, kdy jsme tam měly měsíční rotace, bydlely na hotelu a létaly pro místní aerolinku.

Máte šanci si ta exotická místa projít a poznat je lépe? Je na to čas?
Pokud jsme v destinaci déle, tak čas je. Většinou chodíme společně s posádkou a snažíme se poznat zajímavá místa dané země. Já cestování a cizinu miluji. Navíc například v Dubaji, která létáním žije, mají místní letušky všude slevy. Líbí se mi i práce s cizinci. Je to jiné, než pracovat s Čechy. Samozřejmě ale, když tam žijete déle, kolegové zůstávají třeba čtyři měsíce, člověku se začne trochu stýskat. Vždycky se ráda vracím do Česka.

Pirate Girls při tréninku v roce 2012.
Z archivu Chomutovského deníku: Pamatujete na půvabné Pirate Girls?

Jaký je hlavní rozdíl v práci s cizinci a Čechy?
Cizinci jsou přátelštější, například arabští cestující nás v kabině oslovují v angličtině „sestro“ a pouštějí se do debat. Češi cítí respekt, bojí se navázat přátelský kontakt.

Musíte mít v arabském světě jiné uniformy? Viděla jsem, že u některých společností mají sukně takřka na zem a kromě čepic i zcela přikryté vlasy.
Uniformy máme krásné a díky tomu, že nejsou vyzývavé, se nemusely předělávat. Máme sukni pod kolena nebo šaty, já ale nejčastěji nosím kalhoty, přijde mi to nejpohodlnější, protože je v letadle zima. Nejvíc to člověk pociťuje, když letí noční linkou, tělo chce spát a nemůže. Samozřejmě když vyjdeme do ulic, nemůžeme tam chodit v kraťáscích a tílku. Oblékám si dlouhé plážové kalhoty a kolem ramen šál, i když je 40 až 50 stupňů.

Jak dlouho jste letuškou?
Je to pátý rok s tím, že první tři roky jsem byla letuškou jen na sezónu od března do září, října. Pak se mi poštěstilo, že nás v roce 2017 nabírali na dobu neurčitou. Teď jsem po celý rok zaměstnaná a doufám, že ještě dlouho budu. Doufám, že covidové období brzy odezní, a my se vrátíme na paluby a budeme létat o sto šest, jak jsme zvyklí.

Ilustrační foto
Na koronavirus testují i v Kadani. Ve sportovní hale

Jak lety zvládáte s opatřeními, která jsou nutná na palubě? Za sebe mohu říct, že když mám roušku, nevidím pod sebe, to vy ale jako letušky musíte.
Je to síla! V březnu dubnu, když to začalo, jsme vyfasovali respirátory, kvůli tvaru jsem jim říkala prasečí čumáky, přes ně nebylo skoro vůbec vidět. Teď máme naštěstí dvojkové respirátory, s nimi je to lepší. Přes to máme štít a na rukou rukavice.

Jak se s tím pracuje? Člověk si musí připadat jako kosmonaut?
Ze začátku ano, ale zvykli jsme si. I cestující musí mít po celou dobu pobytu na palubě zakrytá ústa a nos včetně dětí. Jen ty do dvou let mají výjimku.

Jak to děti zvládají v letadle s rouškou?
Lépe než dospělí.

Tropí snad dospělí scény?
Ano, bývají scénky: „Stejně mě ten respirátor neochrání, letuško, takže já ho mít nebudu!“ říkají například.

Covidová jednotka v chomutovské nemocnici.
Sestry z covid stanice: Je to dřina, ale žádná z nás neodpadla

Takže vy je musíte přesvědčovat, než vzlétnete?
Cestující musí na palubě respektovat naše příkazy. Je to tak, že přijdeme k cestujícímu a vysvětlíme mu, že porušuje přepravní podmínky, a my jsme oprávněni vyloučit ho z přepravy.

Co když se to stane za letu? Jedna věc je, když se vzpěčuje na zemi, když ale bude zkoušet vaši trpělivost v letu, jaké máte možnosti?
Zkoušejí naši trpělivost, to je pravda. Pak za pasažérem opět přijdu s upozorněním a žádostí, aby si roušku nasadil, a když to nepomůže, tak podruhé. Potřetí už vysíláme dalšího kolegu, který cestujícího upozorní, že počtvrté se dostaví s Warning Card od kapitána letadla a budeme nuceni přistávat na jeho náklady, což je otázka stovek tisíc až milionu korun. Pomáhá dost, když si toho člověka najdeme v Passenger Name List a oslovíme ho jménem. To ho zaskočí, navíc ho už ostatní probodávají pohledem. Dotyčný si pak roušku nasadí, i když u toho má nějaké průpovídky a vyhrožuje, že už s námi nikam nepoletí.

Chodit ale za jedním cestujícím a přesvědčovat ho, musí být vysilující. Jak často se to děje?
Nějaký těžší potížista bývá možná tak v každém desátém letu.

Marian Čapek
Do vedení Ústeckého kraje míří politická „raketa“ Marian Čapek

Když odhlédneme od koronaviru a podíváme se zpět do vaší kariéry. Jaký největší zádrhel jste musela na palubě řešit?
Naštěstí větší zádrhel, že bychom museli nouzově přistávat například kvůli tomu, že má cestující mrtvici nebo infarkt, nebo by letadlo mělo nějaký větší technický problém, jsem nezažila. Občas se stane, že za letu někdo omdlí. Bývá to v časných ranních hodinách, kdy lidé brzy vstávají, nejedí a nepijí. Ty se nám ale daří dát rychle do kupy. Bohužel se stávají i smutné případy na palubách letadel, jako jsou úmrtí. První pomoc dávat umíme, jsme připravení na řadu situací. Dokážeme vést i porod, každoročně jsme přezkušovaní ze zdravovědy a standardních postupů.

Jak jste se původně k práci letušky dostala a bylo to vaše vysněné povolání?
Bylo. Když jsem byla ve druháku na gymnáziu, viděla jsem film Letuška první třídy. Říkala jsem si, možná je to ten směr, kterým bych se měla vydat. Už odmala se mi líbily letištní haly a ty krásné upravené letušky s kufříky. Po gymplu jsem šla do Prahy na školu cestovního ruchu a během prvního ročníku mi taťka poslal inzerát české letecké společnosti, která nabírala, jestli to prý nechci zkusit. Šla jsem tam, vyšlo to a následoval měsíční výcvik. Říkala jsem si tehdy: zkusím létat a uvidím, jestli to bude splňovat, co mám vysněno, nebo zjistím, že letuškou být nemůžu. Zjistila jsem, že je to přesně pro mě. Tohle chci dělat, tohle miluju.

Mimochodem ten výcvik prý zahrnuje i skoky do vody a potápění se pro míček na dně. Občas s tím letušky mívají problém. Jak jste to měla vy?
Ano, to byl pro mě zádrhel. Plavaly jsme sto metrů na čas a pak se potápěly pro dvoukilové činky. Je to proto, abychom byly schopny vylovit cestující z trosek, kdyby letadlo spadlo. Činky jsem vylovila napodruhé, protože ve vodě zavírám oči. Na ten bazén ale vzpomínám hrozně ráda. Přinesli nám tam i obrovský raft, který se v letadlech přepravuje při letech přes oceán. My ho nafukovaly, stavěly, zkoušely zachraňovat, a jak by to vypadalo na moři v raftu s osmdesáti lidmi v něm.

Koronavirus a děti - Ilustrační foto
Dětské domovy na Chomutovsku a Klokánek jedou na doraz. Chybí počítače i síly

Kdyby vás nějaké dívky chtěly následovat, co musí umět? Jaké musí být?
Asertivní. Občas nám cestující neříkají hezké věci, ale člověk si pomyslí, to byl jeden let tamhle na Heraklion a ty lidi už nikdy neuvidím. Vracím se domů, čeká mě let na Mallorku a zase další dobrodružství s novou posádkou. Člověk tedy musí být trochu splachovací, ale také si umět prosadit svoje. Letuška je na palubě hlavně kvůli bezpečnosti cestujících. Dále musí zvládat vstávání, což není legrace. Když je to našlapané, máme skoro sto hodin letů v měsíci. Je to trochu na úkor osobního života. Určitě je to pro ženy, které ještě nemají vlastní rodiny. Samozřejmě máme tam ale maminky, které celý život létají a neumí si představit, že by dělaly něco jiného. Já asi dopadnu stejně. Ty už pak nelétají tolik pobyty, ale ráno odletí, odpoledne se vrátí. Obdivuji je, protože se vrátí třeba z nočního letu do Egypta, pak obstarají děti a jdou na další noční. Jsou to silné osobnosti.

Co vás baví, když zrovna nelétáte?
V první řadě mohu říct, že moje práce je i můj koníček. Ne každý to tak má. Když mám volno, měla bych si odpočinout, ale jezdím za babičkami a dalšími členy rodiny. Ale odpočívat můžu v budoucnosti (smích).