Jedním z největších zaměstnavatelů v okrese byly na konci uplynulého tisíciletí Válcovny trub Chomutov, kde se vyráběly ocelové bezešvé trubky. „Mannesmaňák“ byl v podstatě v každé rodině. Když ale přišla v 90. letech privatizace a podnik byl rozdělen na tři části, většina z tehdejších 5700 zaměstnanců přišla o práci. Zůstaly jen stovky. Dodnes to mnozí špatně nesou a stejně tak i skutečnost, že značná část prostor chátrá.

„Když Mannesmannka skončila, bylo mi to strašně líto. Pamatuji, jak se tam stavěly provozy, dnes vypadají tak, že by se tam dal natáčet válečný film,“ mrzí Ladu Hešíkovou z Chomutova. V podniku začínala jako pecařka na AK halách. „To byly antikoro haly, dnešní Sandvik. Otevíraly se v 80. letech a vzpomínám, že když se pec zatápěla, bylo to na 2500 stupňů, občas si odfrkla, takže zevnitř létaly pěkně velké plameny,“ vypráví. „Když byl ale provoz zajetý, bylo tam ticho jako v kostele a čisto. Každý tam chtěl dělat,“ doplňuje.

Celý svůj pracovní život strávil ve válcovnách Jiří Pejška z Chomutova. Nastoupil tam po vyučení a zůstal až do důchodu. „Přišel jsem tam v roce 1958, když jsem vypadl ze školy. Dělal jsem trnaře nebo štajráka. To byl řidič stolice, která válcovala trubky,“ popisuje.

Náročná podle něj byla zvláště práce trnaře, která vyžadovala sílu a souhru mezi kolegy. „Když šlo o nasazování větších ocelových trnů, byla to pořádná zabíračka na nohy a záda, protože jeden vážil pomalu 150 kilo,“ popisuje Jiří Pejška. V provozu bylo navíc v letních parnech až 50 stupňů, přesto museli trnaři zůstat v montérkách s dlouhými rukávy. „Ale nařízli jsme třeba hadici s vodou, aby po nás cákala. Jak se trny zvedaly a sjížděly dolů, šel nám pramínek vody na záda,“ vzpomíná.

Později pracoval také na zinkovně a těsně před privatizací na protlačovně, kde byl řidičem automatické dělící linky. „Byla řízená počítačem, takže člověk musel akorát nastavit program, seřídit mašiny a koukat, jak to jezdí. Byl Někdo,“ dodává s úsměvem pan Pejška.

O to hůř snášel další vývoj. „V březnu přijel vedoucí z Ruska se zakázkou na 80 tisíc trubek a v květnu nás zavřeli, že prý zakázky nejsou. Jen dojížděly ty starší, pak protlačovna chcípla,“ zavzpomínal. „Mám na to vztek, že to není hezký,“ přiznává i po letech. Další desetiletí v areálu zůstal jako vrátný.

Výrobu bezešvých ocelových trubek v Chomutově zavedla německá firma Mannesmann už v roce 1890. Bylo to první místo na světě, kde se začaly vyrábět. Říkalo se, že trubka je vyrobena takzvaným poutnickým způsobem. Zvláštní označení zavedli bratři Mannesmannovi podle pouti v lucemburském Echternachu. Tam totiž procesí chodila vždy tři kroky vpřed a dva vzad. Právě tak se pohybuje bezešvá trubka ve válcovací stolici.

V roce 1948 byl podnik znárodněn a přejmenován na Válcovny trub, národní podnik. Po dalších deseti letech byl sloučen s železárnou Poldi, tou dobou Závodem Julia Fučíka, do společného podniku s názvem Válcovny trub a železárny. Hlavním odběratelem potrubí se v 60. letech stal Sovětský svaz, který budoval plynovod. V 70. letech byla VTŽ největším dodavatelem trubek z austenické oceli určených pro jadernou energetiku v celém východním bloku. Později se ale podnik dostal do ekonomických problémů. Ani Rusko, ani západ o produkci nejevily zájem. V roce 1994 byl státní podnik zprivatizován a rozdělen na tři firmy: Sandvik, Mannesmann a českou firmu Dioss. Tu o tři roky později odkoupil Cimex a ve stejném roce Cimex prodal firmu Zdeňku Zemkovi do seskupení Z-Group Steel holding. V něm jsou Válcovny trub začleněny dodnes. Zaměstnávají zhruba 400 zaměstnanců.