První auta s vojáky v uniformách přijížděla na náměstí už okolo deváté hodiny, přestože obřad měl začít v jedenáct. Hodně jich mělo na pažích černé pásky. S novináři moc mluvit nechtěli. "Promiňte, ale ne," znělo často slušně, ale úsečně. Co také říkat? Zemřel jim kamarád, přítel, kolega ve zbrani…

„Je to smutná chvíle. Je logické, že moc mluvit nechtějí," omlouval své kolegy mluvčí 4. brigády rychlého nasazení nadporučík Milan Němec. „Znali jsme ho v podstatě všichni, kdo tu jsou. Byl kamarádský, veselý a také profesionál," dodal krátce na adresu zemřelého vojáka. O tom, jak na Davida Beneše něj vzpomínají kolegové z posádky, si můžete přečíst ZDE.

Kostel byl plný, náměstí také

Než obřad začal, na náměstí se sešlo několik stovek lidí. Někteří z nich měli v rukách květiny, do kostela však vojenská policie na přání rodiny pouštěla jen nejbližší či pozvané. „Manžel na posádce sloužil, chtěl tu mermomocí být. Přijeli jsme až z chaty," litovala starší dáma, která doprovázela svého muže o holi.

I tak byl kostel zcela plný, přestože patří k těm větším.

Na rozloučenou mu hrál tvrdý rock

Pietní akt zahájil průlet vojenského vrtulníku, který třikrát zakroužil přímo nad kostelem. A zatímco venku dohrála vojenská dechovka, uvnitř spustili z reproduktorů američtí rockeři Foo Fighters. David je měl rád.

„V jednom z těchto dnů odpadne hlína zpod tvých pat. V jednom z těchto dnů se tvé srdce zastaví a zahraje svůj poslední takt," zpívají anglicky ve své písni These Days. Právě ta Davidovi hrála na rozloučenou. Slyšet byla i ven, lidé tu stáli většinou mlčky.

Zdroj: Youtube

Kamarádi salutovali a snažili se nebrečet

David Beneš byl během dvacetiminutového ceremoniálu posmrtně povýšen na štábního praporčíka. Poté rakev s jeho tělem převezli na místní hřbitov, kam se s ním přišlo rozloučit přes pět set lidí. Možná polovinu z nich tvořili vojáci.

Trubač zahrál vojenskou večerku (viz níže), smuteční skladba pro tyto příležitosti. Zazněla také státní hymna. Ve chvíli, kdy zazněly první výstřely čestné salvy, šest Davidových kolegů ze žatecké posádky začalo spouštět rakev do hrobu.

Žal nejbližších byl nepopsatelný a ani se snad nehodí ho popisovat. Ale ani chlapi zocelení vojenským drilem nedokáží být v tak pohnutých chvílích chladní. Svobodníci i majoři, vojáci s červenými, šedými i černými barety – všichni salutovali s dlaněmi až křečovitě napjatými. Kdo neplakal, tiskl k sobě silně čelisti, aby nezačal. Někdy to bylo marné…

Zdroj: Youtube

I nebe zaslzelo

Smuteční ceremoniál se pak natáhl až do jedné hodiny odpolední. Hlavně proto, že každý z přítomných chtěl alespoň krátce postát u místa, kde bude David Beneš navěky odpočívat. Chtěli vzdát čest mladému hrdinovi. Jeho kolegové nad hrobem salutovali, někdo na rakev vhodil i symbolické květy či hrst připravené hlíny. Skončil tam, snad jako poslední dárek od dítěte někoho blízkého, také plyšový kocour Garfield.

I počasí snad čekalo, až se rozloučí všichni. Krátce po skončení obřadu totiž začalo nad Chomutovem pršet. Krátce, ale vydatně. I nebe jakoby plakalo…

Sbohem, Davide!


Tři pohledy na Davida Beneše. Člověk, voják, hrdina. Jeho soukromý život zůstává pro média tabu, z úcty k hrdinství i z respektu k truchlícím blízkým. Pár všedních drobností z jeho života ale známe. O jeho vojenské kariéře toho víme nejvíc, včetně pohledu jeho spolubojovníků. A víte, jaká vyznamenání si David během služby v armádě zasloužil? Čtěte téma v zítřejším Chomutovském deníku na straně 2.