Ty facky nejsou tím, čím se zdají být...

Nakonec jak pokračuje autorka článku Silvie Lauder: „Zdánlivě běžná potyčka je zároveň nejvážnějším útokem za poslední léta. Terčem byl totiž novinář a zjevným cílem jeho zastrašení…“ (více ZDE) A přidává stanovisko policie, které je podobné. „Policie případ považuje za závažný z hlediska toho, že jmenovaný pracuje jako novinář a v souvislosti s jeho prací by mohlo docházet k ohrožení demokracie, svobody slova a práva na informace,“ řekla Respektu policejní mluvčí Marie Pivková.

Časopis uvádí i další případy napadení českých novinářů z minulosti a téma rozvádí především z hlediska „nebezpečnosti“ lokální novinařiny. Té se věnuje i šéfredaktor Erik Tabery v úvodníku.

Stížnosti, žaloby

Autorka ve článku zmiňuje například stížnosti, které na našeho kolegu (a nejen na něj) putovaly z magistrátu směrem k našim nadřízeným. Ano, bylo jich dost. Jiné firmy, které jsou spojené s kauzami, o nichž kolega psal, posílaly pohrůžky žalobami. Jedna z nich chtěla dokonce do pár dnů zaplatit jako mimosoudní vyrovnání čtvrt milionu korun. Vše jsme předali právníkům a tím to skončilo.

Ale to všechno jsou legitimní cesty. V jiných městech to sice není úplně běžné, ale stále to není násilí. Nadřízení i soudy jsou v demokratické společnosti od toho, aby rozhodovali spor, když se dva nemohou domluvit. To je ještě v pořádku.

Zmínka je také o vyhrůžce Zdeňka Fojtíka, o níž se autorka dozvěděla ještě předtím, než s námi mluvila. I ta je pravdivá. „To už trochu přeháníte, ne? Dobře, jestli chcete bojovat, budeme bojovat…“ řekl mi na jaře po dalším konfliktním článku o Bandě.

Upozornil jsem tehdy jen své kolegy a nadřízenou. Nespojoval jsem a dodnes vlastně nespojuji telefonát s násilím. To spíš s „zostřeným“ režimem proti Chomutovskému deníku právě ve smyslu častých stížností a žalob. Prostě znepříjemnit nám život. I na to jsme zvyklí. Musíme být.

Nebezpečí blízkosti

Lokální novinařina je totiž opravdu nebezpečnější. Abychom necitovali sami sebe, otiskneme pasáže právě z Respektu, pod které bychom se sami podepsali.

„Bohužel regionální tisk je mnohdy velmi nekvalitní a novináři tam jen přebírají tiskové zprávy… …občas se ale najdou výjimky, které potvrzují, že novinařina je důležité a náročné řemeslo. Řemeslo, které je spojeno s jistou odpovědností a tím pádem i rizikem. Tito lidé pak nabízejí nedocenitelné služby – informují o místních kauzách, kritizují obecní či městské politiky, upozorňují na lokální bossy. A to vše při vědomí, že v menším městě je na ně lépe vidět, a tudíž jsou vystaveni většímu nebezpečí, že se jim někdo bude chtít pomstít,“ oceňuje investigativní práci našeho kolegy ve svém úvodníku Erik Tabery.

„Těžší život“ regionálních novinářů pak v Respektu rozebírají i dále. Hlavní důvod je často paradoxně vnímán jako pozitivum – a to fakt, že tady žijeme, známe lidi i místa, o kterých píšeme, leccos se dozvíme bokem. Jenže jak správně podotýká Respekt, „právě ona každodenní blízkost k odhaleným korupčním politikům, místním násilníkům či mocným byznysmenům není nic příjemného.“ – „V prostředí, kde se všichni znají, kde se novinář potkává s objekty svého kritického zájmu v trafice a v samoobsluze, to chce přinejmenším dobré nervy,“ řekl časopisu šéfredaktor Moravskoslezského deníku Tomáš Šiřina. „Ale spíš je nutná určitá osobní statečnost.“

Tak to je.