Protože se Chomutované necítí na sídlištích dobře a jistě, zahájili jsme kampaň s cílem poradit, jak se co nejlépe bránit. Podle policistů a instruktorů sebeobrany to jde za pomoci kasrů a paralyzérů, ale také deštníků, klíčů a hřebenů, které lze využít jako zbraň. Někdy ale není po ruce vůbec nic a zbraní je pouze vlastní tělo.

„Ovšem jen v případě, když zachováváte pozornost a víte, že se vůbec nějaké nebezpečí blíží,“ upozorňuje instruktor sebeobrany z chomutovského Tiger Relax Clubu Martin Matouš. „Bodem číslo jedna je vnímat lidi a okolí, vyhodnocovat, jestli někdo není nebezpečný. Jsou to základní instinkty, které má každý, jen je vypíná,“ dodává. Největším problémem je podle něj pocit falešného bezpečí typu „mně se nic nemůže stát.“


Tak tudy ne!


Dále je důležitá strategie pohybu. Vědět, kde jsou nebezpečná místa, hospody a bary, kde dochází ke rvačkám, pokud možno se vyhýbat setmělým ulicím, zlomům a průchodům, kde může někdo čekat a zatáhnout nic netušícího kolemjdoucího dovnitř. „Pokud chcete jít ulicí, kde postává podezřelá partička, raději se jí vyhněte,“ radí dál Martin Matouš. „Jinak se zvyšuje riziko napadení. Stačí, aby měli její členové řeči a situace se může vyostřit,“ doplňuje.

Trenéři sebeobrany popisují moment, kdy se schyluje k napadení, jako stupnici barev na semaforu. Zelená znamená, že je vše v pohodě, nic se neděje a vy jste v klidu. Oranžová nabádá ke zvýšené pohotovosti. Někdo vás slovně napadá a je potřeba utéct, nebo zaujmout neohrožený postoj. Při červené je pozdě mizet. Útočník už se vás dotýká a je potřeba bojovat.

„Nejlepší je ukázat mu stop, a to tím, že se nechoulíte, nehroutíte, ale zaujmete postoj a ostře ho okřiknete. Pak to chce úder na citlivé body: do očí, nosu, na krk nebo do rozkroku, atd.,“ radí trenér (více na videu). „Pokud upadne na zem a chroptí, hlavně mu ale nedávejte první pomoc. Zákonnou povinnost o poskytnutí první pomoci člověk splní, když ji přivolá telefonem. Není dobré znovu riskovat tím, že se přiblížíte k útočníkovi,“ uzavírá.

Když vás drží pod krkem…

Vcházím do tělocvičny, kde jsme si dali schůzku s instruktorem sebeobrany Martinem. „Kolik vážíš? ptá se. „Tak do šedesáti, co? Já mám sto kilo, když tě potkám na ulici, klidně tě přetočím ve vzduchu,“ prohodí na přivítanou. Dnes sehraje roli útočníka, rozhodnutého loupit a já ženu – možnou oběť, která to má schytat. Protože je ale duchapřítomná, ubrání si zdraví i peněženku. Jednoduchý scénář. Vše natáčí kolega na video, abychom pak záznam sestříhali do šikovné instruktáže, jak se co nejúčinněji ubránit, i když neděláte žádné bojové umění. „Jak bys mi vzal kabelku, aby ses se mnou nemusel moc přetahovat?“ chci vědět. Přejde mi za záda, jedním pohybem silně škubne a válím se na zemi. Ještě že je podlaha vystlaná žíněnkami. Držím se sice za uši kabelky, ale moc šancí nemám. Martin trhá taškou doleva, doprava, smýká mě za sebou. Nic moc pocit. „Když už takhle pěkně ležíš, dal by ti kopačku do obličeje a měl vyhráno,“ upozorňuje Martin. „Buď jí pusť nebo se braň líp.“ Radí ať se držím a kopu hlava nehlava. Hlavně trefit kolena a v případě opravdového agresora rozkrok. Poučné jsou i další situace. Instruktor jen mlčky přikročí a dá mi cvičně kravatu. Sice používá zlomek svojí síly, přesto se mi dělají mžitky před očima a šumí mi v uších. „Dělej a teď se sniž a vypal mi mezi nohy!“ supí. Dělám, co můžu. Teda zmáčknout mi krk naplno, už o sobě nevím. Při jiných ukázkách popadne kabelku zepředu. Jak si jí přitahuju zpět, rovnou naznačí, že mi dá hlavičku… Původně jsem přišla jen trošku otlouct instruktora. Místo toho ale zjišťuju, jak rychlý, agresivní a nesmlouvavý může útok být. A to jsme si jen „hráli“. Docela šok!