Tomáš Franta: Cachtám se už odmala, teď se chystám na olympijské hry

Teprve jednadvacetiletý sportovec už má za sebou nespočet závodů včetně mistrovství Evropy, na kterém skončil devátý. V Česku neměl na znakařských tratích dlouho konkurenta, bojoval jen s časem a překonal již několik svých rekordů.

Na jedno nadechnutí přeplave až 75 metrů, což jsou tři bazény, ale fanoušky na ulici zatím nepotkává. Když zrovna není ve vodě, tak studuje nebo nově peče, ale vyzkoušel si už i práci modela díky focení charitativního kalendáře s tatínkem. Věří, že se brzy dostane i na olympiádu.

Kdy jste poprvé skočil do bazénu?
Začal jsem tím, že se mnou mamka chodila na kojenecké kurzy plavání, když mi bylo půl roku. Cachtám se tedy už odmala.

A kdy jste si uvědomil, že jste v tom vážně dobrý?
Nevzpomínám si na konkrétní moment, protože jsem to vždy bral jako koníček. Šlo to postupně, ale možná bych zdůraznil chvíli, kdy jsem se dostal do reprezentace.

Dělal jste někdy i jiný sport?
Zkoušel jsem basketbal, ale to jsem bral spíše jako zpestření. Bylo to fajn a hlavně na souši (smích). A taky se mi líbilo, že to byl kolektivní sport.

Na co si v budoucnosti věříte?
Nerad mluvím o svých plánech nahlas, abych je nezakřikl, ale rád bych se kvalifikoval na olympijské hry, což je sen každého sportovce.

Vypadá to s olympiádou nadějně?
Vypadá (smích). Od limitu mě dělí tři desetiny sekundy na sto metrový znak. Zní to jako kousek, ale ve vodě to trvá nepopsatelně dlouho.

Jak takový krátký časový úsek stáhnout?
Už delší dobu pracuji s videoanalytiky, takže postup ke změnám, které by mě mohly posunout, už mi navrhli. Jedná se o drobnosti jako špatná pozice ruky, když ji ponořím do vody.

Procestoval jste už spoustu míst. Stíháte se po městech i procházet nebo míříte z letiště rovnou na halu?
Musím říct, že ze spousty měst si pamatuji právě jen hotel a bazén nebo cestu. Někdy se čas najde, ale je ho opravdu málo. Londýn jsem musel proběhnout za dvě hodiny, víc času jsem nedostal. Ale na letním aklimatizačním soustředění v Japonsku jsem mohl využít dokonce celé dva a půl dny. A musím říct, že mě ta země opravdu dostala. Líbily se mi památky, ale třeba i lidé.

Výstava ukazuje vznik a stavbu chomutovských experimentů

A máte i nějakou oblíbenou halu nebo letiště?
Letiště rozhodně v Dubaji. Plavecké haly mají víceméně všude krásné: velké tribuny, super zázemí. Je to markantní rozdíl oproti českým halám. Někde dokonce staví i provizorní plavecké bazény. Mám zkušenost s Kanadou, kde ho postavili na zimním stadionu, takže jsem plaval prakticky nad kluzištěm. Nepřekvapivě tam byl problém s ohříváním vody, takže jsme první dva dny plavali ve 23 stupních, kdežto standardně má voda 27.

Je znát, že se v nějakém bazénu plave lépe?
Všichni se mi smějí, když řeknu, že je někde dobrá voda a jinde zase špatná. Lidé si myslí, že je všude stejná, ale není (smích)!

Co byste vzkázal všem začínajícím plavcům?
Ať se toho nebojí, jelikož je to krásný a zdravý sport. A ať makaj!

Co je základem úspěchu?
Chuť a pevná vůle, se kterou mám sám někdy problém. Bývám na sebe až moc tvrdý a jindy zase měkký. Rád si něco odpustím, jsem pohodlný.

Co vás na tom nejvíce baví?
Víceméně ani nic jiného moc neznám, takže se to stalo mou součástí, a když mám po sezóně volno, tak ani nevím, co mám dělat. Pořád koukám na hodiny a chci jet na trénink, ale vlastně ho nemám.

Držíte rekord. Jak k tomu došlo?
Plaval jsem rychle (smích)! Seniorské rekordy jsem mnohdy překonával už jako junior, takže to bylo asi štěstí. Přede mnou totiž nebylo moc dobrých znakařů. Měl jsem i štěstí v tom, že má tréninková kolegyně Simona Kubová je mistryně Evropy taktéž ve znaku. Takže si pomáháme a je srandovní, že jsme se zrovna my dva sešli v jednom klubu.

Překonal jste i několik vlastních rekordů. Máte vůbec nějaké soupeře?
Už ano! Dlouho jsem soupeřil na české půdě jen se svým časem, ale už druhým rokem mě dohání mladý Jan Čejka z Pardubic, který mi sebral jeden český rekord a dorostenecké snad všechny. Je to dobře, protože jsem cítil, že usínám na vavřínech a tohle byl skvělý impuls. Hnulo se ve mně, že musím začít něco dělat, aby mě neporazil.

Je velký rozdíl v souboji s časem a skutečným soupeřem?
Je to úplně o něčem jiném. Dřív jsem chodil na starty českých závodů a nebyl jsem ani moc nervózní. Věděl jsem, jaký čas potřebuju zajet, a tak jsem plaval podle sebe. Teď už ale koukám i na něho a stresuju se, aby mě nepředplaval.

Chomutovští bezdomovci už mohou složit hlavu i v denním centru

Váš oblíbený styl je právě znak. Jde vám zároveň i nejlépe?
Jako malý jsem plaval i kraul a motýly, ale na MČR desetiletých jsem pravidelně vyhrával, dokud mě na jedné znakařské trati někdo neporazil. V tu chvíli jsem si řekl, že na téhle trati mě nikdo z Česka už neporazí. Díky tomu jsem se začal soustředit na znaky a už u toho zůstal. Baví mě nejvíc i proto, že je odlišný od těch zbylých stylů.

Zníte dost soutěživě. Je to základem vašich úspěchů?
Rád vyhrávám, ale dokážu snést i prohru, což je ve sportu hodně důležité. Každopádně mě ale každá prohra štve a nechci, aby se to opakovalo.

Máte nějaké talismany?
Na to jsem strašný úchyl (smích). Jakmile mi někdo něco dá, tak si to musím schovat a nikdy to nemůžu vyhodit nebo vyndat ze speciální kapsy batohu na závody. Talismanů mám v téhle chvíli klidně patnáct nebo i dvacet. Naštěstí to jsou vždy jen drobné věci, kromě šťastného ručníku na závody. Jsem zkrátka hodně pověrčivý.

A co zvyky pro štěstí?
Mám už zajeté rituály před závodem, jako rozcvičení a rozplavání. Taky si vybírám motivační písničky na každý závod nové a jsem pak schopný jednu poslouchat neustále dokola. Když jsem na startu, tak také musím nad hlavou zkřížit ruce do X, to je moje značka.

Na co při plavání myslíte?
V závodě se snažím mít prázdnou hlavu, což ale někdy nejde a pak dělám blbosti. Myslím maximálně třeba na dvě věci, které si musím ještě hlídat, ale jinak hlavu vypínám. Na tréninku při dlouhých nudných sériích si buď přemýšlím, nebo dokonce zpívám. Mám trénink dvě hodiny a 90 % z toho ponořenou hlavu pod vodou a jsem sám se sebou, což je vlastně trochu psycho, ale zároveň i relax.

Cítíte se ve vodě lépe než na suchu?
Rozhodně. Když se necítím dobře, tak jdu doma do sprchy nebo vany, protože mě voda dokáže opravdu uklidnit.

Takže na první rande jedině do bazénu?
(smích) Zase až tak ne.

Umíte si představit, že byste skončil?
Vím, že to přijde a zatím na to nechci myslet. Už jsem asi dvakrát přemýšlel o konci, nejsilněji po maturitě. Nejsem totiž moc studijní typ, takže jsem musel dát do učení velké úsilí, což se odrazilo na plavání a nedostal jsem se na mistrovství světa. Měl jsem dva a půl měsíce volno a nic mi nevycházelo. Říkal jsem si, že až skončím, tak mi bude třeba třicet a na pohovoru k práci řeknu, že nemám žádné zkušenosti, protože jsem do teď jen plaval. Začalo mi vrtat hlavou, jestli bych se neměl začít soustředit spíše na studium nebo práci. Ale nakonec jsem u plavání zůstal a vím, že je to dobrá cesta.

VÝSLEDKY ANKETY: Nejhezčí vánoční strom na Chomutovsku mají v Kadani

A nepřemýšlel jste třeba o práci trenéra?
Není jednoduché se touto prací v Česku uživit. Mí trenéři trénují ve volném čase po práci. Umím si ale představit pracovní kariéru propojit s ekonomikou, kterou studuji a stát se třeba manažerem.

Nehrozí tedy odchod do ciziny?
To mi také prolétlo hlavou, ale zatím na to nemám dost výrazné jméno alespoň v Evropě.

Co děláte, když neplavete?
Když už náhodou nejsem ve vodě, tak se věnuji škole. Momentálně jsem ve třetím ročníku VOŠ v Mostě, kde studuji obor Firemní ekonomika.

Jak si nejlépe odpočinete?
V posteli naprostým nicneděláním u televize. Buď se zavřu doma, nebo vyjedu na chatu na Klíny nebo do Orlických hor, na to už ale není moc času kromě léta.

Jaký je váš vztah k Mostu?
Narodil jsem se a žiji tu už jednadvacet let. Chybí mi na něm historie, kterou ztratil zbouráním. Tím, že jsem procestoval už hodně měst, tak mám srovnání. Ale je moc fajn potkávat známé na ulici. Je dobrá i lokalita, jelikož hory jsou opravdu blízko a to je příjemné.

Říkáte hrdě, že pocházíte právě odsud?
Po tom seriálu jsem na to hrdý (smích). To byl vtip! Asi to nijak zvlášť neřeším.

Můžeme vás vidět v charitativním kalendáři na rok 2020. Jaké bylo focení?
Bylo to skvělé a navíc pro dobrou věc! Fotili jsme na Matyldě a já konkrétně s mým tátou, což bylo skvělé. Vyšlo i počasí. Jen skloubit cyklistiku a plavání do jedné fotky bylo celkem obtížné. Měl jsem šlapat na kole v ploutvích a aby to bylo ještě horší, tak jsem jel na silničce a foukal vítr, tudíž to se mnou dost lomcovalo ze strany na stranu.

Je to čistě mostecký projekt?
To ne, vymyslela ho holčina z Prahy, která dala dohromady hendikepované z organizace SKV Praha a přijela za námi do Mostu.

Kdo byl v roli modela spokojenější?
Rozhodně já! Jako extrovertovi se mi takhle pozice moc líbila, táta zase tak extrovertní není.

Autor: Eliška Ratiborská