Několik lidí stálo u dveří kamionu už od samotného začátku ve 14 hodin a na vyšetření se tak muselo čekat zhruba dvacet minut ve frontě. Mezi příchozími převládaly starší ročníky, z reakcí bylo patrné, že někdo přišel cíleně a jiný zahlédl kamion náhodou cestou domů.

Zdravotně preventivní centrum, jak se speciálně upravený kamion nazývá, je projekt pojišťovny Metal – Aliance. Vyšetřením ale mohli projít i klienti ostatních pojištoven.

Přestože screening pigmentových znamének na kůži může odhalit i vážnou chorobu, mezi čekajícími převládal humor. „Tak to má být,“ lebedil si rozesmátý starší muž, který absolvoval vyšetření, „kouknou, řeknou ´rakovina jak bejk´ a jdu. Prej mám jít na pivo.“



"Z toho, co jsem viděla, vás nic nezahubí"

Do fronty jsem se postavil taky. Jednak mě zajímalo, jestli mi oči věčným zíráním na krátko jednoho dne nevyhřeznou na monitor a druhak jsem si chtěl ověřit, zda má pigmentová skvrna na zádech je stejně jako v dětství „nevinná“.

Úvod mě vyděsil. Ani ne tak fronta, ale jakési kolečko, které jsem dostal do ruky a které mi vypočítalo BMI. Prý nadváha. Moje sympatické bříško že je nadváha? Tak to tedy ne! Naštěstí je všechno jenom hra čísel, takže stačilo kolečko trochu požmoulat v ruce a hnedle jsem byl BMI jura.

V ordinaci oční lékařky byla zábava. Z nedávné zkušenosti s řezáním vlčího zrna vím, že moje reflexy jsou jasně proti tomu, aby mi někdo foukal přístrojem do oka. Nakonec to bylo jinak – přístroj nějak nemohl moje oko najít. Nebo asi jeho střed. Nebo ho nemohla najít lékařka? Chtěl jsem jí upřímně pomoci. Představte si doktorku, která se s ručním měřičem u oka marně snaží zaměřit střed vaší bulvy, obličeje máte asi dvacet centimetrů od sebe. Nenapadlo mě nic lepšího, než jí zvesela oznámit: „Já vás vidím. A vy mě?“

Fouknutí se nakonec vydařilo, necuknul jsem dost rychle, takže mi mohla zvesela oznámit, že jsem v normě. V pravém oku dvanáct, v levém patnáct. Čeho, to nevím, ale do dvaceti je to prý v pořádku. Zdálo se mi, že z toho má doktorka větší radost než já.

Pak přišla na řadu autorka nádherné věty z titulku – kožní lékařka. Se svým mateřským flekem na zádech (má to i hezčí odborný název, ale je to prostě flek) jsem kdysi chodil na pravidelné prohlídky. Asi do sedmnácti. Dalších sedmnáct zůstalo odborníkem nepovšimnuto.

Jenže doktorka ho ani moc nezkoumala, na první pohled viděla, že je to jenom flek. Byť hodný pozornosti, pochopitelně. Nastavil jsme proto ještě nějaké pihy na pažích, aby ze mě něco měla. Neměla. Na druhou stranu – zaplaťpánbůh.

Chvíli jsem debatovali o tom, co bych musel podstoupit, kdybych chtěl nějakou pihu dát pryč (nechci) a celé sezení uzavřela již zmíněnou větou, která mě upřímně rozesmála.

Takže? Zdravej jak´ řípa a za vyplnění dotazníku jsem dostal dva vzorky zubních past. Kamion je totiž zaměřený hlavně na stomatologii, kde se ale věnují hlavně dětem. My dospělí zanedbáváme spíš ty oči a kůži.