Snaží se měnit město tak, aby bylo přívětivější pro děti i maminky s kočárky. V minulosti se angažovala v hnutí „Nechceme žít v Palermu“. Antropoložka Tereza Dvořáková se dlouhodobě výzkumně zabývá chudobou a marginalizací a v této oblasti realizovala řadu výzkumů pro různé české i zahraniční instituce.

V současné době zaměstnaná jako lokální konzultantka a expertka na komunitní práci v Agentuře pro sociální začleňování, Úřadu vlády ČR. Ráda čte absurdní dramata.

Do Chomutova jste se přestěhovala z Prahy 6, přestupem na severozápad jste musela zažít asi dost velký kulturní šok?
Pocit kulturního šoku to byl. Chybí tady kultivovaný veřejný prostor. Chyběla mi tady i kulturní nabídka, je logické, že menší města nemohou nabízet totéž co Praha, ale chyběla mi tady kultura komunitního charakteru. A když už jsem tady našla její známky, měla jsem pocit, že ji radnice dusí, namísto toho, aby ji podporovala. Dalším šokem bylo samozřejmě životní prostředí, stav ovzduší. Chomutov je takový ostrov kolem dolů, aspoň tak město vnímám já. A kolem toho ostrova a děr jsou navíc elektrárny. Vadí mi i doprava v centru města. Lidé by si mohli ten prostor užívat mnohem víc, pokud by tu nebylo tolik aut.

Zmínila jste kultivovaný veřejný prostor, co si pod tím mám představit?
Pokusím se to popsat na příkladu mého syna. Když jedeme někam do zahraničí nebo do jiných českých měst, tak říká „Jéé, tady je to hezký! Tady nejsou žádný odpadky a mají tu hezký lavičky.“ Kultivovaný veřejný prostor má mít řád a uspořádání, má vytvářet pocit plynutí. Že jdete městem a je to příjemné. Tady je takových míst hrozně málo. Vznikají, ale je jich stále málo.

Nemá to podle vás souvislost s vykořeněním, které celý severozápad zažil po odchodu původních obyvatel a s příchodem lidí, kteří přijeli za prací?
Myslím, že těch kontextů je daleko víc. To, že žijeme v industriální krajině, vydolované, je klíčové pro přemýšlení lidí, kteří tady žijí. A kteří o krajině a veřejném prostoru přemýšlí. Zapadá do toho i volba politiků. Bylo tady proinvestováno mnoho a mnoho peněz, ale ve veřejném prostoru to až tak vidět není. Řada projektů byla předražená, mohlo se udělat daleko víc. Někteří politici, kteří se v minulosti dostali k moci rozhodovat o investicích, měli jiné záměry než rozvoj veřejného prostoru, ať už v Chomutově nebo kdekoliv jinde v Ústeckém kraji. A zdejší obyvatele nikdo nenaučil a nikdo je nevedl k občanskému životu. Dodnes často neví, že mohou ovlivňovat život ve městě prostřednictvím spolků, sdružení apod. Ale i to se začíná měnit. Jde to ale velmi pomalu ve srovnání s jinými městy.

Vznik občanské společnosti má vazbu na vzdělanost a vzdělávání. Nemělo by se podle vás zapracovat i v této oblasti?
Jsem přesvědčená o tom, že co by Chomutovu v dalším rozvoji opravdu výrazně pomohlo, je zaměření na mladé rodiny s dětmi. Zamyšlení nad tím, co ty mladé rodiny potřebují, aby se jim tady dobře žilo. A vzdělávání je jeden z klíčových bodů. Ale to je zapotřebí budovat s rozmyslem a vizí, co bude potřeba za dvacet až třicet let.

Kraj chce školství přebudovat tak, aby vyhověl požadavkům investorů na technicky vzdělané absolventy středních škol, je to podle vás cesta?
Určitě je to důležité. Ale problém je v celkové koncepci školství. Velmi opomíjené na všech školách je, učit děti a studenty demokracii. Zní to jako klišé, ale začíná to v hodinách, kde se studenti učí spolupracovat, pracují na nějakém tématu společně. Musí spolu komunikovat, umět prosadit svůj nápad, a pak to společně prezentovat. To je to, co učí demokracii.

S industrializací severozápadu Čech vznikala ve druhé polovině minulého století velká sídliště na okrajích měst. Chomutov je toho dobrým příkladem. Jde podle vás udělat ze sídlišť opravdu příjemné místo pro život?
Určitě to jde. Mnozí lidé to vnímají jako svůj domov a pěkné místo pro bydlení. Nicméně pro další rozvoj sídlišť, je zapotřebí mít architekta, který by byl přímo na magistrátu a zabýval by se transformací veřejného prostoru. Na sídlištích je veřejný prostor velmi široký a rozlehlý. Není ale uzpůsoben tomu, aby v něm obyvatelé paneláků trávili volný čas. Není příjemný a není bezpečný. Volný prostor a zeleň je fajn a majitelům psů to jistě vyhovuje, ale není to způsob, jak zpříjemnit život mezi paneláky.

Co byste navrhovala?
Velké politické téma jsou lavičky. Nikdo z politiků se neodváží lavičky do veřejného prostoru na sídlištích vrátit. Na západě se sídliště transformovala díky architektonickým soutěžím. Výhodou tam bylo, že část obytných domů anebo všechny, vlastnila obec. Tím, že tady jsou v soukromém vlastnictví, je těžké například snižovat paneláky, víc zasahovat do prostoru. Jedou z cest je rozparcelování veřejných prostor. Někde už to funguje. Lidé si kolem pozemku u svého domu postaví nízký plot a o pozemek se starají, využívají ho jako komunita. Je to cesta, jak sídliště zpříjemnit.

Dokud jsou v domě malé děti a maminky na mateřské, lavičky chtějí. Když jsou děti v pubertálním věku a na lavičkách kouří a popíjí pozdě do večera, chtějí lidé lavičky odstranit. Myslíte proto, že lavičky mohou zlepšit veřejný prostor?
Společnost je v tomhle ohledu rozpolcená. Jedni chtějí a jiní nechtějí lavičky. Ale Chomutov se pomalu vylidňuje a lidé ve městě stárnou. A laviček bude stále více zapotřebí. Obyvatelé sídlišť se stávají seniory, kteří už teď volají po tom, že si nemají kde sednout, kde si odpočinout. Vzniká tady stále větší skupina obyvatel, která lavičky fyzicky potřebuje.

Je možné na takových sídlištích jako jsou Kamenná nebo Písečná, vybudovat komunitu? Společenství lidí s podobnými zájmy?
Oni tam už jsou. Základem je ale prostor, kde by se mohli setkávat. Lidé jsou organizovaní v různých spolcích. Pokud by vznikl nějaký komunitní prostor, jakým je třeba knihovna, místo setkávání, které je otevřené, kde by lidé mohli realizovat své zájmy, nebo se jen scházet, byla by to cesta, jak občanskou společnost výrazně posílit.

Tereza Dvořáková.

Tereza Dvořáková, FOTO: Pavla Hartmanová

Vy jste před šesti lety založila Ženský spolek, co bylo tím hlavním důvodem?
V době, kdy jsem ho zakládala, jsem měla malé dítě. A svět jsem začala vnímat jako matka s kočárkem, která se musí po městě pohybovat. Takže jsem se zaměřila na to, co v této souvislosti v Chomutově chybí. A protože za vás nikdo nic neudělá, založila jsem spolek, prostřednictvím kterého se dají věci zlepšovat. Začali jsme organizovat kreativní akce pro maminky s dětmi, ale také jsme pořádali úklidové akce, například kolem jezírka v městském parku.

Našlo se dost žen, které chtěli Chomutov zvelebovat a zapojit se do práce?
Těch žen je hodně. Schází se nás tak kolem třicítky, což si myslím, že je velmi dobrý a zdravý základ. Musím konstatovat, že radnice se za poslední roky otevírá nápadům z řad veřejnosti, tak se možná zdá, že už o nás není tolik slyšet.

Máte na mysli participativní rozpočet?
Ano, byť k němu mám velké výhrady. Nemyslím si, že je to ideální nástroj, ale jedno velké plus to má. Úředníky na radnici to učí zcela novým formám spolupráce s obyvateli. Setkávají se s občany, slyší podněty a musí se jimi zabývat. Moje výhrada se týká hlavně toho, že když na městě není žádný architekt, není plán rozvoje, chybí vize, jak má město a jednotlivé čtvrti vypadat, tak ty návrhy jsou náhodné a náhodně realizované. Chybí někdo, kdo nápady obyvatel začlení do celkové a jednotné koncepce.

Kdybyste měla možnost změnit jednu jedinou věc v Chomutově, co by to bylo?
Vynesla bych město jako ostrov mezi jámami s uhlím a přenesla ho na chvíli někam do Skandinávie, třeba do Švédska k Götteborgu. A museli bychom se srovnávat s tamní životní úrovní, se vším, co ve vyspělých státech je a nám to tu chybí. Abychom s tím byli konfrontovaní a snažili se to dohnat a hlavně bychom si to všichni užili.

Tereza Dvořáková
Do Chomutova se přistěhovala v roce 2012. Má dvě děti, syna a dceru.
Byla mluvčí hnutí Nechceme žít v Palermu v Chomutově, založila Ženský spolek z.s., otevřela Galerii město na chomutovské železniční stanici, spolupořádá koncerty Jazz pod horami.
Studovala sociální antropologii na Karlově univerzitě a v Kodani. Absolvovala letní školy na CEU v Budapešti.

Jan Beneš