Už na základní škole nám ale osvícený pan ředitel vyprávěl o tom, jak si vietnamští vojáci, než šli do boje, pálili určitá místa na těle cigaretami. Necítili pak únavu a byli takřka neporazitelní. Hm, to by se občas v každodenních bitvách s papíry a telefony taky hodilo…

Tiše jsem se zaradovala, když jsem zjistila, že v jednom zařízení v Chomutově tuto „tajnou“ a zaručenou metodu praktikují.

Masérka, která si mě odvedla do soukromí, vypadala docela příjemně. Žádný poťouchlý výraz, který by věstil, že se mi v příštích chvílích začne škvařit kůže. Něco vybaluje, ovšem nejsou to cigarety „Made in Vietnam“. Zkušeně zapaluje doutník.

„Nastavte mi ruku,“ zní něžně pronesený povel a já, zabořená v křesle, poslušně nastavuji pravačku. Přibližuje se zapálenou částí pár centimetrů od místa, kde se palec setkává s ukazovákem.

Kruci, ruku mám zapřenou o koleno, takže jestli se jí zhoupne ruka, típne to o mě. Nemám kam ucuknout… Napjatě sedím, oči jako ostříž a masérka odříkává, jak se právě mé vyhladovělé energetické body sytí léčivým teplem. Prý je to dobré pro unavené pracovníky a učením vyprahlé studenty. Hm. To tu budou fronty.

Požehuje mě pár minut, než to začne být nepříjemné. Druhá ruka. Pak kolena. Soukám si rifle těsně nad a procedura se opakuje. Za dvacet minut je hotovo. No jestli je dobití lidských „baterek“ takhle jednoduché, je to vlastně výhodné. Nebo je mi dobře, protože jsem na půl hoďky vyhodila z hlavy všechno, co „musím“ a odpočinula si? Těžko říct…

Raději se vnitřně se rozhoduju, že jsem plná energie a spokojeně odcházím.