Půlnoční mše o Štedrý den mají pro mě punc komerční akce, ale zajímalo mě, jak vlastně probíhá klasická bohoslužba, která je pro věřící stejnou běžností, jako když si já vařím párky k večeři.

Tak jsem vyrazil. Záměrně jsem si nic nehledal na internetu, neptal se známých. Chtěl jsem jít naprosto neposkvrněný. A s jasnou taktikou – budu koukat kolem sebe a dělat co ostatní, aby mé bezbožství nepoznali a nevypískali mě.

Kostel sv. Jiljí v Jirkově mám jen kousek od domu. V pátek jsem si na vratech omrknul „otevírací dobu“ a v neděli ráno jsem pak po krátké domácí diskuzi (Proč bych nemohl jít na mši v riflích? Dobře, mikinu s kapucí si nevezmu…) vyrazil tak, abych byl v kostele deset minut před devátou. Zevnitř už se ozývalo hlasité modlení desítek lidí. Vyděsil jsem se, že jdu pozdě, ale nic hrozného jsem neprovedl – věřící (v drtivé většině starší ženy) odříkávali nahlas otčenáš a zdrávasmaria a modlili se za všechno a všechny možné.

Vstup do kostela jsem prokaučoval – zatímco ostatní poklekávali, já se ani nepokřižoval. Barbar! Zaplul jsem do lavice a vzal si kancionál (sbírku duchovních písní). Ne, že bych chtěl zpívat, ale chtěl jsem aspoň vědět, o čem pějou lidi kolem mě. Co mě zaujalo – na každé knize byl přilepený papírový štítek s vytištěným nápisem „Zpívej bohu s radostí“ a šesti smajlíky. Další technická vymoženost mě překvapila v rohu kostela – číslo písně, která se bude zpívat, totiž svítilo na digitálním ukazateli, jako mají na odbavovacím systému na poště.



Pak to šlo ráz na ráz. Taktika, že budu opakovat po ostatních, vzala za své velice rychle. Ještě jsem stihl vstávat a sedat si podle lidí přede mnou, ale při hromadných odpovědích knězi jsem mlčel (nevěděl jsem, co mu mám říct), pozdě jsem si všiml, že asi dvakrát si ostatní nesedli, ale klekli (a když jsem se snažil to napravit a nenápadně se sesunout na kolena, prozradilo mě skřípání dřevěné lavice), do košíku na milodary (na kostel v Květnově) jsem hodil hrst minci, aby co nejvíc cinkaly a nebylo tak poznat, že jde asi o čtrnáct korun (styděl jsem se paní zeptat, jestli si v košíku můžu rozměnit pětistovku).

Ale zdaleka největší trapas přišel, když nás kněz vyzval, abychom se přátelsky pozdravili a babičky kolem se začaly olíbávat. Na mě se otočila žena ve středních letech z lavice přede mnou a podala mi ruku. Protože mě nenapadlo nic chytřejšího než „dobrý den“, radši jsem mlčel. Trapas. Žena zřejmě rozpoznala můj chladný a zmatený výraz a probodla mě pohledem. Jsem prozrazen, pomyslel jsem si a sesul se zpátky do lavice. Každou chvíli ta ženština určitě vyskočí, začne křičet latinsky „ďáběl, ďábel“ a pak mě hodí lvům!

Netřeba říkat, že nic takového se nestalo. Chvíli jsme ještě zpívali (já ne, já přešel na taktiku hluchoněmého věřícího), pak poslouchali, pak vstali, sedli si, zpívali, recitovali, vstali a sedli si. Otrkal jsem se dokonce natolik, že jsem se po krátkém váhání postavil do fronty na „tělo páně“. Nevím, jak těžkého hříchu jsem se tím jako bezvěrec dopustil (snad mě teď nebací blesk), ale uklidňoval jsem se, že je to jen pro dobro reportáže. Pravda je, že se mi oplatka přilepila na horní patro a posledních pět minut jsem tak strávil nenápadnou snahou ji odtud jazykem dostat.

Přes všechnu komičnost, s níž svoji návštěvu bohoslužby popisuji, je kostel místo, které má své kouzlo a dokáže přilákat. V další reportáži se chystám na diskotéku (tam jsem byl asi stejně často jako v kostele) a věřím, že tam vejdu naposledy. Do kostela bych se klidně vrátil. Už vím, že mě nevypískají.

Vážení čtenáři, milé čtenářky,

Startujeme novou reportážní rubriku s názvem „Poprvé…“ Chceme v ní představit místa či činnosti, které jsou na jedné straně pro některé lidi známé a samozřejmé, na straně druhé o nich mají jiní zkreslené představy, protože je nikdy nenavštívili/ nezažili/ nevyzkoušeli. Jeden z našich redaktorů třeba nikdy nebyl na hokeji. Další si vyzkouší, co vlastně mladí vidí na diskotékách. A kolik kol v ringu vydrží náš sporťák s profesionálním boxerem (tohle je bez záruky, ještě o tom neví)? A protože na některá místa či do některých akcí půjdeme opravdu poprvé, reportáže rozhodně nebudou suchopárným popisem. Chceme zároveň bavit. Nechceme nikoho zesměšňovat, leda sami sebe. Tak to tak berte.

Na webu je najdete každou středu. Příjemné čtení vám přeji.

Josef Dušek, šéfredaktor Chomutovského deníku