Jednoho pozdního odpoledne jsem seděl v redakci, hrál jsem si na počítači GTA (šéfe, čti: usilovně jsem pracoval na zajímavém novinovém článku) a přemýšlel o tom, jak bych si vyplnil volný večerní program. Alkohol mi nic neříká, za děvčaty se také už zběsile nehoním (zlato, mám jen tebe), tak jsem si chtěl zasportovat. Otázka byla kam a s kým…

Vzhledem k tomu, že jedna z mých kolegyň je hodně sportovně založená, je dokonce jednou z nejlepších zápasnic v České republice a kolegové Rödling s Duškem jí ze strachu z potupné nakládačky vykají, tak její odpověď na otázku „Nepůjdeme si zahrát squash?“ byla blesková, hlavně kladná a tak jsme mohli vyrazit.

Přijeli jsme na recepci do Squash centra a chtěli si vzít kurt na hodinku. Odpovědí nám bylo to, že momentálně jsou všechny kurty plné, že volno bude až za hodinu. Zklamán jsem řekl, že čekat nebudeme a půjdeme domů, ale kolegyně navrhla „Nepůjdeme na hodinku na spinning?“. Z ne úplně odborné znalosti spinningu jsem zbrkle vyhrknul „To jako zajezdit si na kole? Pche, klidně.“

Převlékl jsem se, počkal na kolegyni, protože ta se převlékala asi o dvacet minut déle než já a šli jsme si „zajezdit na kole“. Když jsem přišel do spinningové místnosti, bylo nás tam dohromady třicet. Devětadvacet mladých hubených holek a… já. Cvičitelka byla z mého příchodu evidentně překvapená a i když mne mile uvítala, cítil jsem, jak mne propichují oči všech ostatních „spolujezdkyň“. Když jsem se podíval na kolegyni, tak ta jen stěží udržovala smích, který už pak ale zadržovat nedokázala, když mi cvičitelka vysvětlovala, jak se kolo nastavuje.

Začal jsem pochybovat o správnosti svého rozhodnutí jít si zajezdit na kole a kolegyni jsem raději řekl, že si dáme pouze půlhodinku a pak jdeme dolů na squash.

Zezačátku mne to i bavilo. Šlo totiž o lehké rozhýbání a s potutelným úsměvem na rtech jsem pozoroval zadeček mladé dvacetileté sportovkyně na kole přede mnou. Úsměv mi ovšem zmizel zhruba po pěti minutách, kdy jsme se poprvé měli postavit do pedálů a za zvuku pro mne hrozné hudby jsme měli strávit jednu celou písničku dupáním do pedálů. Vzhledem k tomu, že jsem musel rozpohybovat v průměru o padesát kilo více než ostatní spolujezdkyně, tak jsem zadeček přede mnou přestal vnímat již po dvou minutách…

Nábožensky založený nejsem, ba naopak poslouchám metalové kapely zpívající o pojídání malých dětí, ale v následujících minutách jsem si představoval, jak asi trpěl Ježíš na kříži. Po pěti minutách se mi chtělo brečet, po deseti zvracet a po patnácti omdlít. Sportuju od mala, ale dvacetiminutové zběsilé šlapání ve stoje mne vážně zaskočilo. Hned vedle sebe jsem měl hodiny, ale než vteřinová ručička udělala kolečko, trvalo to snad hodinu.

Nakonec jsem zcela rezignoval na pokyny cvičitelky a zoufale jsem se snažil vydržet. Z chlapské ješitnosti jsem si říkal, že radši na tom kole umřu, než bych před třiceti ženskýma měl potupně před původně plánovanou půlhodinou slézt z kola. Zatnul jsem zuby a v agónii jsem čekal, až ručička na hodinách ukáže, že kýžených třicet minut uběhlo…

Po třiceti minutách jsem pak vítězoslavně slezl z kola s pocitem vítěze – vydržel jsem. Nic na tom neměnilo ani to, že mne opět propíchlo třicet párů očí s pobaveným úsměvem a podle mého i s pocitem, že se po půl hodině teprve na tom kole trochu zahřály. Můj názor na spinning se ve vteřině změnil a do dnešního dne mám hlubokou úctu ke všem, kteří se na tom kole lopotí…

Kolegyně se mohla při pohledu na mne potrhat smíchy, ale pomstil jsem se jí na objednané hodině squashe, na které jsem jí porazil asi milion ku nule na sety. Nepomohlo jí ani to, že jsem jí dal náskok 0:6, set se hraje do devíti. Vyhrál jsem nad ní gumový medvídky…

Chlapi, spinning vážně není sranda (původně jsem chtěl použít jiné slovo, ale na doporučení šéfredaktora jsem se mu vyhnul). Jestli vaše manželky, přítelkyně, dcery na něj chodí, tak si opravdu nemyslete, že se jdou jen hodinku projet na kole a raději si to sami vyzkoušejte…