Odchovali mě na špagetách s kečupem, svíčkové, knedlu–zelu–vepřu a řízcích. Jednoduše jsem ale zvědavá a chtěla jsem se dozvědět, co na tom cizokrajně znějícím jídle všichni mají.

Ochutnávka se konala v jednom pražském podniku. Nebyl to žádný japonský „bufáč“, ale ani honosná restaurace. Něco mezi. Příjemný podnik, kde vařil Japonec (tedy asi) a obsluhovaly Češky převlečené za Japonky. Na stůl nám přinesly báječně voňavý a chutný čaj, také dřevěné tyčinky místo příboru a po chvíli i obdélníkové talíře s kolečky sushi.

Netušila jsem, jak sousta vpravit vcelku do pusy a vypadat u toho kultivovaně. Byla moc velká, a tak jsem je pižlala na části. „Slupku“ tvořilo avokádo: dobré. Vnitřek rýže se sýrovou omáčkou: dobrá. Celé to bylo posypané oranžovými jikrami: i ty byly dobré. Ovšem uvnitř byl syrový losos: problém! Do očí se mi po skousnutí nahrnuly slzy, jako když jsem v družině omylem rozkousala flák tlustého masa. Co teď? Pracně žvýkat? Vyplivnout? Pokla jsem a tiše stejným způsobem zlikvidovala i zbylé sushi.

Moje rodina se vypořádávala s další překážkou. Zvolili sushi balené do mořské řasy, houževnaté to rostliny. Naopak jsme všichni správně rozpoznali zrádné a ostré wasabi a vyhnuli se tak klišoidní scéně s kuckáním.

Na závěr jsem zjistila, že jsem celou dobu používala hůlky obráceně. Domnívala jsem se, že seřízlé konce slouží k odkrajování. Snad japonský kuchař mou svatokrádež neviděl. Ale co. Jeho krajané prý jedí naši svíčkou tak, že si houskový knedlík pomažou omáčkou, na to přijde maso a navrch druhý knedlík. „Svíčkový hamburger“. Hlavně, že chutná:D