Až teď o víkendu. Nebylo to se spolužáky, ale s kamarády ze skautu a později z čundrů. A musím přiznat, že i nostalgie, které jsem se vždycky děsil, má něco do sebe…

Nebylo to klasické setkání po letech, jen jsme s kamarádem využili tradičního setkání skautů, abysme zašli (konečně – to bylo pořád slibů!) pokecat, popít, zavzpomínat se starými známými a po pár panácích se ujistit, že jsme měli krásné mládí.

Ze čtyřiceti lidí jsem jich znal asi šest. Setkání začalo přesně tak, jak jsem se obával. Kamarádi se bavili a smáli se a já upíjel pivo a zjišťoval, že nevím přesně, kde byly Pocínovice, protože si je pamatuju jako “tábor s rybníčkem“. Že nevím, kdo byla Žába a že si pletu Rosničku s Vénou a velká prsa jedné přisuzuju druhé (ta měla zase dlouhé vlasy). Že nevím, do jaké hájovny se chodilo pro vodu, protože jsem se vždycky někde zašil. Že mi nic neříká název „Duchárna“, přestože jsem tam na čundrech strávil velkou část víkendů a naši teď mají nedaleko chatu. Prostě, že už jsem úplně out.

Se současností to nebylo o moc lepší. O tomhle nic nevím, tamtoho už jsem dlouho neviděl, na stará známá místa nejezdím. Hm. Hm. Hm. Další pivo, prosím.

Situace se začala lepšit při žehrání na dnešní generaci. Můj běžný názor, že každá doba má svoje a že na takové kecy jsem ještě mladý, bere za své. Konečně se cítím mezi svými. Mezi starými vlky, co se sekyrkou běhali po lese a hranici na táborák dokázali postavit od tlustých klád v základech až po sirky nahoře. To ta dnešní generace, ta neumí nic, co by se nedalo naklikat myší, kroutíme pohoršeně hlavou. Pche.
A vyloženě nostalgický masakr nastává ve chvíli, kdy se na zdi začnou promítat fotky z prvních táborů z roku 1991 a další… Útlý Pepa v modrých kraťasech a šílenou patkou. Jeho černobílá verze ve skautském klobouku kdesi na nádraží (co by za to dali škodolibí podřízení, vidět tuhle fotku:). Jeho první táborová láska z Moravy. Staří známí. Příběhy, křivdy, vtipné zážitky. Pokřikujeme po sobě přezdívky lidí na fotkách, doprovázíme je smíchem nad vzpomínkami. Ostatní se jen shovívavě usmívají. Ať se smějou… Další pivo, prosím.

Cítíme se jako po maratonu. Natolik vyčerpávající byl výlet do minulosti. Slibuju, že dodám další fotky, co vyhrabu doma. A samozřejmě – slibujeme si, že v létě sbalíme bágly a objedeme stará táborová místa. Konečně uspokojen. Nadávání na mladé, chválení nás starých a plané sliby. Tak má vypadat správné setkání po letech!