Upřímně – představoval jsem si to zábavnější. Věděl jsem, že ještě nebudu moci teatrálně kroutit hlavou nad trojkami z matematiky a ptát se, jestli to okno vážně rozbil Filip. Ale doufal jsem aspoň, že se nás budou na svoje budoucí studenty ptát a že já si budu vymýšlet, až se mi bude od úst prášit. Že budu moci škodolibě synovce přihlásit na večerní kroužky pedigu. Že budu vyplňovat dotazníky a podepisovat se jako hrdý otec středoškoláka. A že se s ostatními otci budu poměřovat v tom, jaké blikajicí vynálezy už „ten můj“ umí sletovat, spájet a vůbec vyrobit. No nic.
Přišel jsem těsně před začátkem a pohrdavě si měřil všechny, kteří přišli pozdě a rušili. Hrdost mě opustila, když jsem si uvědomil, že jako jediný nemám s sebou tužku ani papír (sakra, novinář nemá tužku ani papír!) Poradil jsem si po svém – propisku jsem nenápadně zabavil ve chvíli, kdy kolovala s prezenční listinou a za papír posloužily účtenky z peněženky. Důležitě jsem kýval hlavou, když zástupce ředitele apeloval na to, abychom těm rošťákům nepomáhali s omluvenkama. Nenápadně se rozhlížel a v duchu si poměřoval vzezření ostatních rodičů, jak jsem se snažil odhadnout, čížeto potomek by to mohl ukrást „tomu mému“ třídní premianství. Může snad být brýlatý syn té ženské ve přední lavici chytřejší než Filip? No to určitě! Myslí si snad ten plešatý chlap vpravo, že s tím přísným kukučem dokáže ze svého syna vytřískat víc? Cha!
Moje maminka říká, že jak se na střední škole zapíšete, takové to budete mít celé čtyři roky. Tak pokud tohle bude číst někdo z průmyslovky, zapsal jsem svého synovce dost nevšedním způsobem. Asi bude celé čtyři roky „ten s tím pošahaným strejdou z novin“. Chudák.
Ale tu tužku jsem vrátil!
