Mám takový jeden oblíbený bar. Je tam dost zakouřeno a já s kouřením nedávno sekla, takže to mi trochu vadí, ale jinak je to celkem ucházející bar s plazmovkou, juboxem a automaty za rohem.

Vždy jsme tam s přítelem přišli za přáteli. Většinou jsme se, tak jak to bývá ve všech bárech a hospůdkách, pobavili, dali pár skleniček mé oblíbené Tullamorky s kolou a šli domů. Až jednou jsem se koukla tam za roh… Všechno tam svítilo, blikalo, občas zazvonilo. Říkám si, že to ty lidi baví, stát u blikající bedny a házet tam stovky ba dokonce tisícovky. Ty jó, co bych za to měla! A jdu si zase sednou k přátelům. Pak mi to nedá a vytahuju z kabelky dvě stě, tak to zkusím, co je na tom, aspoň zjistím, proč je do toho každej tak zabranej.

Nechám si poradit od zkušených hráčů. „Zmáčkni tohle, tímhle si připisuješ a tímhle zvyšuješ sázku,“ povídá člověk u vedlejšího automatu, který má na displeji osm tisíc (říkám si, proč si to už nevezme a nejde domů, takovej balík!). Zatím se držím při zemi a hraju za tři koruny, něco mi tam chodí, spojuje se několik řad ovoce a bliká, penízky se přičítají. Ze dvou stovek mám tři, zvyšuji sázku na pět. „Dej aspoň pět pět, z tohohle máš kulový,“ ozývá se soused od vedlejšího automatu. No jo kulový, ale zatím to funguje. Okej, přidávám. A pořád to jde, bliká a ozývají se výherní tóny. Super, beru patnáct set a jdu (ten vedle všechno prohrál). Chlubím se příteli, že mám na útratu.

Při další návštěvě jsem šla za roh znovu. „Zase zkusím dvě stě,“ oznamuji přátelům. „Nehraj to, na automatech nikdy nikdo nezbohatne, ale naopak můžeš dost prohrát,“ radí mi kamarád. „No jo, asi mi závidí tu výhru z minulého týdne.“ Točím za dvě stě a nic. Přišly dvě řady třešní a pak mě to stáhlo na nulu. Jdu si sednout, už na to kašlu. Ale co, minule jsme vyhrála, zkusím to získat nazpět. Tentokrát za čtyři sta, dvě stě je rychle pryč. Vypila jsem už několik drinků a mám chuť riskovat, dám sázku pět dvacet. A štěstí! Dva směry hroznů, po jedné otočce mám tisíc dvě stě korun. Ten určitě dá víc, jedu dál…

Hráčský kolotoč jsem absolvovala ještě několik víkendů - není nad krásnější pocit u automatu, když přijdou tři sedmičky, melouny, hrozny nebo celé plátno za velkou sázku, to je pak velká výhra (ale to musí být opravdu velké štěstí) a není nic horšího, když odcházíte z baru a jste mínus několik stovek.

Dávám za pravdu kamarádovi, automat jsem vyzkoušela, nechala tam peníze, za které bych měla pár kousků hezkého oblečení a štěstí už nepokouším. Jsem ráda, že mě automaty nestáhly, když člověk slýchá o těch děsných příbězích lidí, co hrají opravdu automaty – dluhy, rozvody, konče sebevraždou. Vyzkoušet ano, proč ne, prý se má zkusit vše, ale včas odejít. Takže milí čtenáři, bacha na automaty! :-)