Historie: Moc se toho neví


O minulosti Dolských mlýnů, jak se oficiálně stavby nazývají, se toho moc neví. Stavby jsou zanesené už v mapě z roku 1842 a původně sloužily jako pily.

Kdy se jejich zaměření změnilo, není jasné. Pohostinství tam zřejmě vznikala souběžně s provozem. „Když tam lidé za Rakouska Uherska začali chodit na výlety, tak si tam asi mlynáři zařídili i hospody,“ říká k tomu historik Petr Rak.

Během II. světové války se rozvoj mlýnů zastavil a trvalo patnáct až dvacet let, než se majitelé znovu pustili do obnovy. Jejich novodobá historie už je známější.Historie: Moc se toho neví

O minulosti Dolských mlýnů, jak se oficiálně stavby nazývají, se toho moc neví. Stavby jsou zanesené už v mapě z roku 1842 a původně sloužily jako pily.

Kdy se jejich zaměření změnilo, není jasné. Pohostinství tam zřejmě vznikala souběžně s provozem. „Když tam lidé za Rakouska Uherska začali chodit na výlety, tak si tam asi mlynáři zařídili i hospody,“ říká k tomu historik Petr Rak.

Během II. světové války se rozvoj mlýnů zastavil a trvalo patnáct až dvacet let, než se majitelé znovu pustili do obnovy. Jejich novodobá historie už je známější.

Na „prváku“ to žije. Hostů přibývá

Ačkoli provozovatelka nemá radost ze zkázy na II. Mlýně, podnik tím získal

MIRKA ŠEBESTOVÁ
Chomutov – Jak čas ukázal, nejlépe se vede Restauraci s penzionem I. Mlýn. Obě terasy bývají obsypané návštěvníky. Dost často cyklisty a bruslaři, kteří se příjemně unavili na cyklostezce a s chutí si objednají pivo nebo jiný typ občerstvení v lůně přírody. Paleta návštěvníků je ale daleko širší. Rodiny vítají, že se děti mohou vyřádit na atrakcích. Pořádají se tam svatební hostiny.


Není náhoda, že to tam žije. První Mlýn patří městu a má štěstí na provozovatele. Aktuálně je v rukou schopné podnikatelky (jméno si nepřála zveřejnit), která do něj vynakládá svou energii už šestnáct let. Sezóna trvá od dubna do října a tehdy je potřeba být „na place“ či na telefonu, starat se a zařizovat sedm dní v týdnu. Je nezbytné vytvořit si rezervu – vydělat na zimu, kdy obchod neplyne tak dobře.
Zkáza na II. Mlýně pochopitelně pomáhá prvnímu vydělat. Výletníci, kteří se vypravili na konec cyklostezky u II. Mlýna, rychle zjistili, že už je tam nikdo neobslouží, a tak přešli „o dům dál“.

Před lety navštěvovali I. Mlýn z velké části hosté z Německa. Poslední dobou největší část klientely tvoří Chomutované, kteří tam chodí odpočívat po práci.

II. mlýn: Na kraji propasti

Opuštěný, vyrabovaný, vrátnice lehla popelem. Blíží se konec další legendy?

JOSEF DUŠEK
Na II. mlýn je smutný pohled. Kdysi vyhlášený areál pomalu zarůstá plevelem a budovy pavučinami.

Přitom se zdálo, že právě tenhle „mlýn“ má nejvíc co nabídnout. Autokemp, pár chatek, pokoje v ubytovnách, příjemnou hospodu, zázemí v několika dalších budovách. Pravidelně sem jezdili na soustředění nevidomí se svými psy, konala se tu setkání pěstounských rodin. To všechno ještě pár let zpátky.

A kdyby pár let… II. mlýn má dokonce své vlastní webové stránky, kam někdo vložil fotky ještě v říjnu loňského roku!

Pravda je, že kemp i ubytovna v posledních letech strádaly, lidé sem nejezdili. „Rok od roku je to horší, zatím to ale nechceme vzdát,“ svěřila se v roce 2005 Deníku Chomutovska tehdejší provozovatelka. Jako hlavní důvod úpadku označovala tehdy fakt, že areál nemá žádné přírodní ani umělé koupaliště.

Přesto areál ještě několik let fungoval, i když lidé chodili hlavně do zdejší hospody. Nepomohlo ani to, že město dotáhlo stezku Bezručovým údolím až k bráně II. mlýna. Teď už se tu většina bruslařů a cyklistů jen otočí a jedou zase zpátky. Ti zvědavější možná nakouknou do oken někdejší legendární restaurace.

Na záchranu II. mlýna ještě není úplně pozdě. Současný vlastník – Automotoklub II. mlýn – už s ním ale asi nic neudělá. Deníku se zatím nepodařilo kontaktovat nikoho z organizace, kdo by k tomu mohl něco říci. Na areál je uvalena exekuce a vydán příkaz k prodeji. Snad kdyby ho někdo rychle koupil…

Více o II. Mlýnu čtěte ve článku ZDE

Z Třetího mlýnu nezbylo nic

JAN RÖDLING

Chomutov – Nejhůře dopadl takzvaný Třetí mlýn. Přestože se stále jezdí nebo chodí na „Třeťák“, odkazují na něho dopravní značky, fyzicky už vůbec neexistuje.

Tak jak mnoho jiných obejktů v Česku doplatil na polistopadovou privatizaci. Nyní „patří“ chomutovskému podnikateli Antonínu Drbohlavovi. Patří v uvozovkách, protože na místě, kde stál, nic není.

Antonín Drbohlav ho koupil před více než deseti lety. Již tehdy byl velmi zchátralý. Už předtím se stal obětí „divoké“ privatizace, majitelé se měnili ze dne na den a o stavbu se nikdo nestaral.

Ke zkáze přispěli i různí zloději, kteří z něho odnesli vše, co se dalo zpeněžit. „Nakonec jsem ho musel nechat strhnout,“ vysvětlil už dříve Deníku.

S Třetím mlýnem měl velké plány, chtěl ho znovupostavit, otevřít a provozovat v něm restauraci a hotel. Zatím se však nic neděje.
Podnikatel to vysvětluje tím, že zatím na Třetí mlýn nemá čas. Řeší jiné projekty a obnova je tak spíše hudbou budoucnosti. „Je to poslední investice v pořadí. Když už to uděláte, tak do toho musíte vrazit hodně peněz, aby se investice v dohledné době vrátila,“ tvrdil loni Drbohlav. Podle jeho odhadu by stavba vyšla nejméně na padesát milionů korun.

Anketa: Který z Mlýnů vám „říká“ nejvíc?


Eva Josefíková, 32 let:
První a druhý, protože tam jezdíme s rodinou na kolech. Třetí nepamatuju.

Jana Babková, 48 let:
Kdysi jsem byla na III. Mlýně, byl tam takový menší mejdánek, na který ráda vzpomínám. Jinak jsem byla nejvýš dvakrát na „prváku“ na pivu.

Alois Kaluža, 57 let:
Jezdíval jsem na pivo na „druhák“, bylo to tam moc pěkný. Velká škoda je III. Mlýna, byl ze všech tří nejlepší. Hrávala tam hudba, vařilo se tam, dalo přespat. Jezdívali jsme tam za tanečkem. Vlastně byl pro docela nóbl společnost.

Gabriela Šírová, 19 let:
Jezdívám na bruslích na první, ty další neznám.

Josef Fuksa, 65 let:
Třetího je největší škoda. Na II. to bylo také krásné. Chodím pěšky po horách a bylo příjemné dát si tam pivo a chleba se škvarkovým sádlem. Dobře tam také vařili. (šeb)