Ještě nedávno se na ní dívala rodina na chomutovském sídlišti, v úterý ji město prodalo za pár stovek. Radnice totiž rozprodávala majetek zabavený dlužníkům během exekucí.
V nabídce byly desítky předmětů, především televizí, DVD přehrávačů, mobilů, ale i prstenů, bicyklů či mikrovlnek.
Věci, jejichž vyvolávací ceny byly v řádu stokorun, výjimečně pak tisíců, přilákaly na magistrát desítky zájemců. Většinou šli najisto, dražené předměty si nejdříve prohlédly na internetu. „Já jsem přišla cíleně. Chtěla jsem pokojovou anténu, tu se mi podařilo vydražit,“ uvedla Andrea Jiříková z Chomutova.
Kromě antény měla ještě zálusk na set–top box. „Nejnižší ceny, za které se normálně prodává je sedm, osm stovek. Tady začíná na stovce, ale samozřejmě se to zvedá,“ podotkla k průběhu dražby. Jiříková nebyla jediná, kdo si přišel pro zařízení k přijímání digitálního vysílání. „Já si přišel pro set–top box. Cena je přijatelná, jde to pod polovinu nového,“ řekl Deníku Karel Vítkovec z Chomutova.
O zmíněné přístroje se příchozí přetahovali, ale ne o moc. Pokud stoupla cena výrazněji, žádné přeplácení se nekonalo.
Kromě nich šly na odbyt i šperky, tedy zejména zlaté prsteny a řetízky, dále pak počítače a monitory. Naopak menší televize nechtěl nikdo, neprodaly se i jiné předměty. Ty půjdou do další, druhé dražby, a za ještě nižší cenu. „Pokud se neprodají ani tam, město si je ponechá,“ uvedl šéf ekonomického odboru Jan Mareš, který celou aukci vedl. Pokud je Chomutov neupotřebí, poputují na skládku.
V aukci bylo přes sto věcí. Celkem jich bylo zabaveno skoro tři sta, část si ale dlužníci vykoupili sami ještě před dražbou, která nakonec vynesla necelých 36 tisíc korun. „Není ani tak důležitá vydražená částka jako spíše to, že nepřizpůsobiví nyní již ví, že skončila doba, kdy se mohli cítit nepostižitelní,“ dodala k tomu primátorka Ivana Řápková.
Televizi už mám, ještě počítač a jdeme domů
K „podání“ vyzýval Jan Mareš, běžně ekonom města, v úterý však licitátor s kladívkem. Lidé na něj neházeli míčky, ale přihazovali peníze na televize a prsteny, které si chtěli odnést domů.
Kdo by čekal bitvu v aukční síni po vzoru dražeb vzácných obrazů nebo diamantů, musel být zklamán. Příchozí se mezi sebou moc nepřetahovali, každý měl vyhlédnutý tu set–top box, tu mobilní telefon, za který byl ochoten dát nějakou sumu, ale zase ne moc vysokou.
Často se tak stalo, že si kupující odnesl třeba stříbrný prsten za vyvolávací cenu, tedy za padesát korun. Nikomu z těch, kteří přišli, nevadilo, že šperky předtím nosily prostitutky, nebo že televize patřila neplatičům, tedy „nepřizpůsobivým“. „Bereme to pragmaticky, je to prostě levný počítač,“ nevadilo kupujícím.
Věcí byla spousta a dražba se tak dlouho táhla. Znudění kupující zívali na své sousedy a čekali, až přijde na pořad jejich kousek. Když přišel, cena se zvýšila o pár stovek a bylo prodáno.
Čekání ještě protahovaly nesnesitelně dlouhé pauzy po každém bloku dražby, v nichž se platilo z ruky do ruky za prodané věci. „Netočí tady pivo? Že bych zatím šel na jedno,“ ptal se starší pán. A bylo to venku. Na každé akci, kde se sejde více než jeden Čech, se objeví otázka o pivu.
Trochu vzrušení do ospalého a už značně prořídlého sálu vnesla až minipřestřelka mezi sympatickými ženami, které po padesátikoruně přetahovali o počítač. Z tisícovky to po padesátikorunách vytáhly až na 3250 korun.
Zklamaní zůstalo na straně poražené. Předtím se jí podařilo koupit zlatý hřeb aukce, nejdražší položku, to jest domácí kino se stolkem. „Ještě počítač pro mě a jsem spokojená,“ říkala. Ovšem vysněné Pentium skončilo u konkurentky.
Dražba tak plynula pomalým tempem dál. Lidé přihazovali stokoruny, licitátor odklepával, znudění novináři okouněli, stejně znudění strážníci. Kdo ulovil nějakou zabavenou věcičku, strčil si ji pod roku a s novým, možná vánočním dárkem odkvačil pryč.
