Maminku jim vzaly drogy. Tatínka zákeřná rakovina. Vlastní rodina se od nich odvrátila. Po letech zjistily, že dluží městu pětadvacet tisíc korun. Jejich osud je tmavší, než sama noc, ony se přesto nevzdávají. Stále věří, že i na ně čeká kousek životního štěstí.

Jsou tři sestry. Devatenáctiletá Helena, o rok mladší Maruška a benjamínek, patnáctiletá Jana. Na první pohled stejné, jako jejich vrstevnice. Když ale otevřou svá srdíčka, sevře se hruď i těm nejotrlejším.

Jejich temný příběh začal před osmi lety. Tehdy jejich mamince lékaři sdělili děsivou diagnózu. Rakovina. „Tenkrát mi bylo jedenáct let," začíná tiše vyprávět Helena. „Byly jsme malé. O hrůznosti této nemoci jsme moc nevěděly. Zatím. Maminka tehdy chodila na různá vyšetření a nakonec odjela do lázní."

„Maminku už jsme viděly jen jednou"

Zleva patnáctiletá Jana, devatenáctiletá Helena a o rok mladší Maruška.Heleně se v tuto chvíli zlomí hlas. Je na ní vidět, že se statečně snaží zadržovat slzy. „Bylo to skoro naposledy, co jsme maminku viděly. Z lázní už se k nám totiž nevrátila. Když pro ní tatínek jel, už ji tam prostě nenašel."

Svoji maminku holky viděly za několik týdnů. „Taťka to nesl hrozně těžce. Mámu potom potkal úplně náhodou tady v Chomutově v nějaké hospodě," vzpomíná Maruška. „On se nehodlal smířit s tím, že od nás odešla. Podařilo se mu ji přemluvit, aby se vrátila domů. Jakoby to ale nebyla naše máma. Byla tichá, s nikým nemluvila, po celém těle měla modřiny a vpichy od injekcí. Bylo to hrozné."

Přítomnost maminky si děvčata užila jen jednu noc. „Když jsme se ráno vzbudily, byla pryč. Ona, její věci, všechno. To bylo naposled, co jsem ji viděla," pokyvuje hlavou Helena. Maruška se jen smutně usmívá. „Já jsem ji pak spatřila ještě jednou. Asi tak za dva roky. Několik nocí za sebou se mi zdál sen. Máma stojí na nádraží a čeká na nás. Prosila jsem tatínka, ať tam se mnou jde. Bylo to neskutečné, ale ona tam opravdu byla. Objala mě, políbila a odjela."

Odchod matky nesla rodina těžce. Z počátku to vypadalo jako zlý sen. „První rok s tím taťka trochu bojoval. Pak se ale všechno srovnalo a nám začalo být zase společně dobře. Hrozně moc si tatínka vážím, jak to všechno zvládl," říká Helena. Pláče. Vzpomínka na milujícího otce pustila stavidla jejích slz.

Diagnóza otce: Rakovina

Nádherná rodinná atmosféra bohužel netrvala dlouho. Nelítostný osud před čtyřmi roky znovu udeřil. „Tatínek si delší dobu stěžoval na velké bolesti zad. Nikdy neměl moc rád doktory, takže návštěvu stále odkládal. Pak se mu ale na krku udělala veliká boule a začal kašlat krev. Bylo jasné, že začíná být hodně zle," vypráví přerývaně Helena.

Diagnóza byla i v tomto případě nemilosrdná. Rakovina hrtanu. „Bylo to šílené. Tatínek s námi byl doma ještě asi tři měsíce. Viděly jsme, jak se jeho stav den ode dne zhoršuje. Veškerá péče o domácnost padla na Helču a na mě. Musely jsme se postarat nejen o tatínka, ale také o Janinu," přebírá vyprávění Maruška.

Když začal být zdravotní stav neudržitelný, muset otec nastoupit do nemocnice. Péči o stále nezletilé dívky zatím převzal jejich bratranec.

Přišel se rozloučit

Ani Maruška nevydrží líčit svůj příběh bez slz.Z nemocnice už se tatínek dostal jen jednou. Týden před svou smrtí. „Doktoři ho pustili na víkend domů. Na jeho žádost. On to musel tušit. Určitě se s námi chtěl rozloučit," utírá si slzy nejmladší ze sester.

Asi nejhlouběji se osudný týden vepsal do srdce Heleny. „V pondělí jsem tátu vezla zpátky do nemocnice. Slíbila jsem mu, že za ním ve středu přijedu. Ten den to ale nešlo, musela jsem vyřizovat něco na úřadech. Večer tatínek zemřel."

To, že svoji poslední návštěvu nestihla, si dlouho vyčítala. „Teď už to trochu přešlo, ale jsou chvíle, kdy na to myslím. Když jsem tam totiž ve čtvrtek přijela, tak mi pán, který s ním ležel na pokoji, sdělil něco, co jsem si nemohla odpustit. Řekl mi Helenko, on tady na tebe celou dobu čekal…"

„Musely jsme z bytu"

Třem dívkám se život otočil naruby. Co bude dál? Jak to teď všechno zvládneme? Odpovědi na své otázky se bohužel měly dozvědět záhy. „První co přišlo, tak jsme byly vystěhované z našeho bytu. Neměl kdo platit nájemné a i tak už na něm byl dluh. Otec bohužel v době nemoci nebyl schopen platit. Bydlely jsme v centru Chomutova a teď jsme se stěhovaly do malého bytu na Dukelské ulici," líčí nekončící trable Helena.

Tam dívky ale moc dlouho nezůstaly. Život jim ukázal také vlídnější tvář. Zanedlouho plnoletá Helena se nastěhovala ke svému příteli a jeho rodina si vzala do pěstounské péče i obě její mladší sestry. „Pro nás to bylo jako dar z nebes. Byly jsme spolu a vypadalo to, že máme smůlu vybranou na hodně dlouho dopředu," shodují se sestry.

Nebylo tomu tak. Smůla, o které mladé slečny hovoří, o sobě dala znovu vědět. „V nové rodině to ze začátku bylo opravdu hrozně fajn. Pak se ale zase všechno zvrtlo. Vážná nemoc, rodinné problémy, stále častější spory a dohady. Nakonec nebylo zbytí a musely jsme rodinu opustit," vzpomíná na krušné období opět se slzami Helena.

Skončily „Na Horách"

A vzpomínání to pro ni není hezké. Nyní totiž nastal ten okamžik, kdy se cesty dívek rozcházejí. Zatímco již plnoletá Helena se stěhuje do rodiny nového přítele, její sestry odváží sociální pracovnice na Kovářskou. Nový domov jim tady poskytuje zařízení „Na Horách". Je určeno pro děti, vyžadující okamžitou pomoc.

Celý příběh se pomalu chýlí ke konci. Ten je ale šťastný jen napůl. Helena stále bydlí u rodiny svého přítele. Plnoletosti dosáhla také Maruška. I ta našla zázemí v rodině s dobrým srdcem. Patnáctiletá Jana žije stále v dětském zařízení.

Se svou nejmladší sestrou se Helena a Maruška vidí minimálně. Jednou za tři, za čtyři měsíce. Chybí jim. Ony chybějí jí. Společně mají jeden veliký sen. Být spolu. Bydlet spolu. Zatím to ale není možné.

„Moc nám chybí táta"

Jsou ještě mladé, ale v životě si zažily tolik hrůzy, kolik mnozí z nás nepoznají za celý život. Žádná z nich netuší, co bude zítra. Nemají rodiče, kteří by jim pomohli. Nemají prostředky, jsou odkázány na pomoc druhých. K tomu všemu ještě nedávno zjistily, že mají dluh vůči městu. A ten není nijak malý. Bez pár korun pětadvacet tisíc a díky penále pořád roste. „Vůbec jsem o tom nevěděla. Je to za nájemné, které nikdo neplatil, když nás město přestěhovalo na Dukelskou," svěřuje se Helena.

Svůj těžký úděl se mladé slečny snaží nést statečně. Přesto na ně samota, strach anebo obyčejná únava z toho všeho někdy dolehne. „V těchto chvílích nám hrozně chybí táta. Měly jsme ho hrozně rády a on tu s námi není. Není tady, aby nás objal a řekl holky, já vás nedám. Všechno bude dobré."

Chcete dívkám pomoci? Zřídili jsme transparentní účet: 211 140 660/0600

Chceme být spolu.