Když Antonín Beneš mluvil o tradicích baráčníků, jejich kultuře a poslání, napadlo mě, že je to právě tohle, co dnes na vesnicích chybí. Baráčníci totiž udržují tradice, posilují vztah ke komunitě a vytváří pocit sounáležitosti s lidmi a místem, kde žijí.

Baráčníci zakládali sdružení už před válkou. Co v Otvicích vedlo k založení Sdružené obce Baráčníků v roce 1955?
Sdružení vznikala na vsích, aby prohlubovala zájem o vlastenectví, národopis, český jazyk a tradice. Snažíme se totéž dělat i dnes. Máme kroje, dodržujeme tradice. Pořádáme plesy, poznávací zájezdy po Čechách a Moravě, snažíme se pořádat různé kulturní akce spojené s lidovými tradicemi. Dodnes máme ve stanovách, tzv. regulích, že si pomáháme, navštěvujeme nemocné, snažíme se posilovat vztah místních k tomuto místu. Před každým zasedáním je všem přítomným podávána pocta chlebem a solí.

Antonín Beneš se narodil v roce 1949. Rychtářem baráčníků v Otvicích je třetím rokem. Je členem představenstva pražské Veleobce. Členem baráčníků je 10 let. V minulosti byl ředitelem Městských technických služeb v Jirkově a ředitelem firmy CELIO Litívnov. Je podruhé ženatý, má čtyři syny, pět vnoučat a jedno pravnouče.

Baráčníci nefungují jako jiná „obyčejná“ sdružení a spolky. Zajímavá je i jiná struktura baráčníků, jak vlastně vypadá?
Máme unikátní strukturu. Základem je obec, nejméně tři obce tvoří župu a župy se sdružují pod veleobcí v Praze. Historicky se členy baráčníků stávali bohatí lidé, kteří pomáhali slabším, chudším. Dnes už je baráčník něco jako vymírající živočich. Důkazem toho je, že jsme poslední baráčnickou obcí na Chomutovsku. Máme čtyřicet šest členů. Musím přiznat, že stárneme, náš věkový průměr je necelých šedesát pět let. Potřebovali bychom mladou krev. Chybí nám padesátníci, ale brali bychom i mladší. Pro mládež ale nejsme, jak se zdá, atraktivní. Potřebovali bychom hlavně muže kolem padesátky i ženy, ale muži rychleji odchází a žen proto máme více. V tomto věku už je člověk pyšný na svůj kroj a užívá si to, být baráčníkem.

Baráčníci mají i zvláštní názvosloví funkcí, pojďme zmínit, jak se říká třeba vám, vy přeci nejste předseda?
Jsem rychtář. Dalších funkcí je přibližně třicet. Každá obec ale musí mít tři zakladatele, jejichž funkce se nesmí směšovat. Jde o Rychtáře, tedy předsedu, pak Syndik – to je jakýsi jednatel a Berní, to je v podstatě účetní. Bez nich nemůže vzniknout obec baráčníků. Další funkce je Místorychtář, to je můj zástupce. A důležitý je také Švandymistr, to je něco jako kulturní referent, stará se o kulturní náplň. S berní spolupracují tzv. slídilové účtů. To je taková kontrolní a revizní komise. Na klid a na pořádek dohlíží při sezení Dráb. Během zasedání může pokutovat členy, kteří vyrušují, zaplatí pak například pětikorunu nebo i dvacetikorunu. Když se někdo utrhne, tak ho to pak něco stojí. Takže na našich setkáních je ticho. Další funkcí je Vzdělavatelka. Ta na začátku každé schůze připomíná historii, probíhající svátky. Hlavou baráčníků, symbolem, je tzv. Pantatínek. Je to nejvýše postavená osoba bez výkonných pravomocí. Dohlíží na to, aby každé zasedání probíhalo podle regulí. Vedle něj sedí Panímaminka, stará se o kroje, o správnost odívání. Máme ještě praporečníka, ten se stará o prapor obce, společně s opatrovnicí praporu. Ten náš je i praporečníkem Veleobce v Praze. To tady nikdy před tím nikdo nebyl. Představenstvo obce se nazývá Konšelstvo. Zajímavostí je, že si všichni baráčníci v celé republice tykají a oslovují se tetičko a sousede.

Pojďme na vaše kroje, platí i tady to, co na Moravě u lidových krojů, že jsou různé kroje podle oblastí?
Ano a na řadě míst mají kroje tradici pocházející z hluboké minulosti. Jsou to tzv. národní kroje. Tetičky je umí šít a udržovat. My tady nosíme tzv. spolkový kroj. Ženy nosí Mařenku. Je to ten samý kroj, jaký měla Mařenka z Prodané nevěsty. Postupně na ně přechází stále více baráčníků. Staré kroje totiž vyžadují speciální péči. Kvůli složitosti použitých materiálů se například nesmí prát. Čím starší kroj je, tím víc je na něm jeho věk znát. U žen máme kroje dvojího typu. Jednak Mařenku, která je sváteční a je poměrně drahá, a pak je tzv. svéráz. To je vyšívaná halenka s krátkým rukávem a černá suknice pod kolena a černá bota na nižším podpatku. Pánové nosí také kroje, na mnoha místech stále ty národní, známe například Písecký nebo Českobudějovický kroj. Spolkový kroj pro muže je složený z bílé vyšívané košile, černých kalhot a černých polobotek, povolená je i vyšívaná vestička. Na hlavě máme čepici s pírkem. Kroje se ale používají jen při slavnostních příležitostech. Pokud se scházíme na pravidelném měsíčním setkání, jsme oblečení normálně v civilu.

Takhle jak o tom mluvíte, myslím tím názvy funkcí, pokuty za vyrušování, kroje… Připomíná mi to trochu hornickou tradici Skoku přes kůži. Horníci ji berou jako tradici, ale částečně i jako recesi. Jak to, co baráčníky obklopuje, myslím tu krásnou, až poetickou kulturu vnímáte vy?
Rozhodně ne jako recesi. Je to srdeční záležitost. V každé obci jsou srdcaři, kteří opravdu vyžadují do puntíku dodržování regulí a tradic. Baví je to a mají to moc rádi. Pak jsou tam ti, kteří mezi nás chodí, ale nezapojují se do funkcí. Je to o srdíčku. Není to recese, je to historický odkaz. Moc bychom chtěli najít zájemce o členství, ideálně kolem padesátky, důležité je, aby neměli zahrádku (smích), jakmile mají nějakého koníčka jako je zahrádka, bude pro ně vždy přednější, než my.

V pohraničí obce baráčníků vznikaly jako obrana proti poněmčování. Po válce už tento důvod postupně ustával. Museli jste ale asi čelit jiným problémům. Jak stavy baráčníků poznamenala těžba uhlí tady na severozápadě Čech?
Velmi výrazně. Rychleji tady zanikaly jednotlivé obce. S tím, jak těžba likvidovala jednotlivé vesnice, tak se lidé museli stěhovat. A idea baráčnictví je o vztahu k domu, k půdě, k místu. Ten je v kraji, kde je většina přistěhovalců za prací, velkým problémem. Když proto porovnáme tradici a počty baráčníků na východ od Prahy a na Moravě, je to s místním počtem baráčníků velký rozdíl. Tam se dědí z otce na syna. Jde o rodovou tradici. Odtud mladí odcházejí a necítí ke zdejší půdě vztah.

Kdo se může stát baráčníkem, napadá mě, jestli to může být i člověk, který nemá dům, ale byt v paneláku?
Baráčníkem se může stát každý, kdo dovrší 18 let věku. A o nemovitosti to není. Baráčníci vznikli v roce 1873 v Kolíně, kde tehdy zrušili ostrostřelecký spolek. Muži se proto scházeli v restauraci, které se říkalo baráček. A odtud je pojmenování. Takže s vlastnictvím domu to nemá nic společného. Naše regule neříkají nic o majetku. Mluví o tom, jak se máme chovat, oblékat, čím se máme zabývat. Kdo se chce stát členem Obce Baráčníků, musí být rok tzv. čekatelem. Během této doby se učí, jak se má co dělat, jak se čemu říká. Pak skládá slib. Už během doby čekatele, ale může vykonávat některé funkce, například být druhým Švandymistrem. Roční členský příspěvek je sto korun. U nás jsou baráčníci kromě občanů Otvic také občané z Jirkova a z Chomutova.

Jak spolupracujete s obcí, vycházíte si navzájem vstříc?

Snažíme se, máme mladou starostku Anetu Hutyrovou. Chodí mezi nás a snaží se nám ve všem vyjít vstříc. Je ráda, že jsou tady starší lidé, kteří se umí bavit. My zas na oplátku děláme rádi akce pro obec. Třeba vítání jara apod. Při kladení věnců se účastníme s naším praporem. Bez obecní finanční podpory bychom již neexistovali.

Jan Beneš