Na místě srazu, u Povodí Ohře, se sešlo přes sto dobrovolníků. Ti se rozdělili do skupin, část uklízela levou část údolí, další pravou, jiná šla ke konečnému místu od III. mlýna. Cílem bylo ohniště za druhým mostem, kde si všichni mohli opéct buřta.

A přestože podle hlavního organizátora Martina Šultyse bylo oproti minulým letům nepořádku méně, všechny nasbírané pytle zabraly tři čtvrtiny velkého kontejneru. „Mohlo to být přes patnáct kubíků,“ dodal Šultys.

Králové vajglů aneb Aby Země byla zdravá
Loni nám to nevyšlo, letos ale s Kubou (4 roky) vyrážíme. Chci svým synům (roční Matýsek má ještě chvíli čas, i když na výlet jel taky) vštípit, že jak příroda pomáhá nám, my musíme občas pomoci přírodě. A úklid Bezručova údolí je ideální příležitost, jak si to pravidelně připomínat. S buřtem na konci.

Ten buřt je veledůležitý. Protože jakkoli byl Kuba poučen, že uklízíme, „aby Země nebyla nemocná“, jeho hlavní motivace od poloviny naší uklízecí trasy byla gurmánského rázu (poznáte to podle toho, že na poučovací fráze o době rozkladu jednotlivých materiálů v přírodě se vám dostane bezelstných reakcí typu „a už vidíš oheň?“ nebo „tati, a víš proč se olizuju?“).

Ale od začátku…

Přijíždíme trochu pozdě. Naštěstí první, koho se ptám po organizátorech, je shodou okolností ten hlavní. Dostáváme pytel, krátké instrukce a vyrážíme podél cesty od Hřebíkárny směrem k údolí. První Kubův „úlovek“ je vajgl (on jim říká „fajfka“). Pak další. Potom papírový tácek. A zase fajfka. Začínám uvažovat, zda si na konci toho buřta vůbec zasloužíme. Ostatní vlečou plné pytle odhozených plastových lahví a my doneseme pytlík nedopalků? Králové téhle disciplíny asi zrovna nebudeme. Možná králové vajglů, uchechtnu se pro sebe, když sbírám další…

Jakmile ale vstoupíme do údolí, pytel se začíná plnit daleko více. Pod stromy nacházím lahev od vodky, v trávě a pod mostem několik plastových lahví, kusy igelitů…

Mezitím spatřím mezi lidmi s modrými pytli povědomou tvář. Ano, politik! Šéf místní TOP09 David Tejml se svou rodinou prochází s pytlem svou trasu a poctivě skenuje okolí. Za mě palec nahoru - žádné pózování pro tiskovou zprávu, žádná předvolební agitka. Prostě jde pomoci místní přírodě.

Cestou lustruji další postavy a v duchu si přísahám, že každého politika, který přiložil ruku k dílu, do reportáže napíšu. Bez ohledu na to, že budu zase obviňován z nadržování těm či oněm.

No, žádný dlouhý seznam nečekejte. Nechci nikomu křivdit, ale bohužel byl zřejmě jediný. Nikoho dalšího jsem nezaregistroval.

S Kubou se zatím blížíme ke konci. Když už vidíme kouř ohně, čeká mě velká výzva. Na druhém břehu Chomutovky vidíme dva pohozené igelity. Zatímco od nich nás dělí malý sráz, ledová voda tak do půlky lýtek a dno plné nepříjemných kamenů, od buřtů jen pár kroků přes most.

Jenže se ve mně ozývá otec a chlap. Nemůžu přece mávnout rukou, jsem tu i z výchovných důvodů! Takže sundavám boty a statečně se brodím pro dva malé kusy igelitů. Kuba na mě zatím ze břehu obdivně… ehm, pokřikuje další otázky týkající se buřtů.

Když dorazíme k ohni, poznávám pár starých známých. Čáp, Septim, Myšák… Rád bych pokecal déle, ale mám ještě jednu povinnost. A sice obstarat masitou potravu pro jednoho „fajfkového“ prince s ohromnou chutí na buřta…