Desítky sousedů ve Slavětíně na Lounsku vítaly Vladimíra Petrů, když dorazil domů. Slavilo se, připíjelo. Přijel po téměř dvou měsících, vyčerpaný, přesto s širokým úsměvem na rtech, plný zážitků a šťastný. Splnil si totiž sen, na kole objel Československo.

Přemýšlel někdy o tom, že cestu nedokončí? „Ani jednou. Vůbec mě to nenapadlo,“ odpověděl třiašedesátiletý vitální muž, když sesedl z kola po ujetí více než 4 400 kilometrů. Objel hranice Československa z let 1919 až 1939, včetně Podkarpatské Rusi. „Byl to můj cyklistický sen. A zároveň oslava, že jsem se ve zdraví a v kondici dožil důchodu,“ svěřil se Petrů, který na kole není žádným nováčkem. Sjezdil řadu zemí a najeto má tisíce kilometrů.

Na cyklistickou pouť vyrazil 24. dubna, na kole strávil 55 dní. Jeho cesta byla těžká, protože na československé hranici jsou samé kopce. „Bylo to pořád nahoru, dolů, nahoru, dolů. Nahoru to tedy bylo těžší,“ smál se cyklista, když se s ním vítala jeho vnoučata a děti. Kopce vyjížděl s plně naloženým kolem.

Spal nejvíce pod širákem, ale také ve stanu, občas v penzionu, to když si potřeboval vyprat. Hrdě ukázal svou lehkou polní kuchyni, na kole vezl i počítač. Na cestách totiž psal blog, hodně fotil, rád by vydal cestopis.

A proč zrovna cesta po hranicích Československa z let 1919 až 1939? „Protože letos je sté výročí velkého Československa. Až v roce 1919 se k nám připojila Podkarpatská Rus. Chtěl jsem objet hranice velkého Československa,“ prozradil.

Cesta nebyla vždy lehká

Potkalo ho také několik dopravních karambolů, ze všech nakonec se štěstím vyvázl, i když někdy se šrámy. Zažil i hodně nepříjemná setkání. „Když jsem přejížděl ghetta. Jel jsem třeba z Ukrajiny k Tatrám, byla tam osada Výborná. Kdo by řekl, že to bude ghetto. Měl jsem v nohách už asi sto kilometrů, snažili se mě tam přepadnout. Chtěli mě porazit a stáhnout kabelu z kola. Nedal jsem se, ubránil se a ujel, ale ještě po mě házeli kameny,“ popsal.

Zažil mrazy a zimu, vždyť vyrážel chvíli po Velikonocích, ale také deště a samozřejmě vedra. Průměrně ujel denně kolem 80 kilometrů. Někdy k 50, jindy více než 100. „Jak jsem měl náladu a plány. Někdy to bylo těžké, ale vždy jsem si poradil. Byl to můj sen a pořádně jsem si ho užil. Mám skvělé zážitky,“ pokračoval Vladimír Petrů.

A ten nej zážitek, na který si hned vzpomene? „Podkarpatská Rus. Jsou tam strašně hodní a příjemní lidé. Všude na horách jsou bezproblémoví, ale tam to bylo obzvlášť příjemné. Neřeší nepodstatné věci,“ zasnil se.

A další cíl? „Uvidíme, zase bych rád někam vyrazil,“ dodaval nakonec Vladimír Petrů.