V době, kdy se Jaroslava Loukotová s manželem oháněli v práci kvůli tehdy ještě čtyřčlenné rodině a hypotéce na domek ve Spořicích, k nim okolnosti přivedly další tři děti. Nejmladšímu bylo jen 14 měsíců. Jednalo se o děti příbuzných, kterým byly odebrané, proto se paní Loukotová vydala na dráhu pěstounky.

„Dozvěděli jsme se, že jsou děti ve Sluníčku v Karlových Varech, což je zařízení podobné Klokánku. Důvod, proč tam skončily, bych nerada uváděla. Jakmile jsme viděli jejich fotky, věděli jsme s manželem, že si je vezmeme,“ vrátila se o pět let zpátky paní Loukotová. První setkání ale nebylo idylické. „Viděli jsme tři rozechvělá stvoření. Nejstarší Lenka, které tehdy bylo dvanáct let, na nás koukala divně, bylo nám řečeno, že by chtěla zpět k mámě. Šestiletý Vládík netušil, co se děje a Ondrášek byl ještě v podstatě miminko,“ líčí se slzami v očích.

Následovaly měsíce sbližujících návštěv, rodina také musela vyřešit řadu praktických otázek, například jak to finančně zvládne. Pro paní Loukotovou to znamenalo skončit v práci, do které čerstvě nastoupila, a v podstatě jít opět na mateřskou. Manželé také museli zajistit, aby se všichni dokázali srovnat pod jednou střechou. Následovalo i nezbytné kolečko soudů a školení pro pěstouny.

Když se sourozenci dostali do Spořic, největším výzvou bylo, jak spravedlivě rozdělit rodičovskou péči a lásku mezi ně i vlastní dva syny - tehdy čtrnáctiletého Adama a devítiletého Ríšu. Ti najednou přišli o výsadní postavení a museli se dělit o mámu a tátu. Na denním programu byl boj o pozornost dospělých. „Ze začátku to bylo špatné, hodně se křičelo, bylo tu pořád dusno,“ zhodnotil zpětně Ríša. „Klid začal být tak po roce po dvou,“ odhaduje.

Příslovečným mlýnským kamenem byla v tomto klimatu maminka – pěstounka. „Na začátku jsem si opravdu sáhla na dno. Do toho byla spousta učení, protože děti, které jsme si vzali, nebyly socializované, neměly základní hygienické návyky, ani výchovné, například neuměly stolovat. Na druhou stranu, když šly do školy a my s Ondráškem zůstali doma sami, malý celé hodiny plakal, protože byl fixovaný na Lenku. Bylo to šílené,“ popsala průběh prvních měsíců paní Loukotová.

Dnes je situace v rodině ustálená, každé z dětí má kromě školy své domácí povinnosti. Všichni kluci se věnují řecko-římskému zápasu, Lenka atletice. Ta si pod pevným vedením maminky - pěstounky také vytáhla známky ze čtyřek a pětek na samé výborné.

S novým životem jsou děti výsostně spokojené. „Teď se nám žije přímo úžasně,“ chválí si Vládík. „Naši rodiče na nás byli zlí, bylo to divné. Nebylo hezké s nimi být,“ říká, konkrétní zážitky si ale nechává pro sebe.

Lenka, které bude brzy osmnáct, oceňuje, že má srovnání. „Vlastně mám asi štěstí, že jsem viděla ten špatný život i ten dobrý,“ přemítá. „Hrozně jsem se za těch pět let rozmazlila, musím říct. Jsem zvyklá, že když přijdu do ledničky, mám tam šunku a můžu si jít dát. Když vidím, že tam není máslo, řeknu taťkovi a on ho koupí. Vím, že když jdu na záchod, bude tam toaleťák. Také se nestěhujeme čtyřikrát do roka, už pět let bydlím na stejném místě,“ spokojeně se usmívá.

Že by se biologičtí rodiče hlásili zpět o svá práva, se manželé ani děti nebojí. Stálou výzvou ale zůstávají finance navzdory příjmu ze zaměstnání a pěstounství. Zajistit nárazově dva řidičské průkazy nebo pořídit čtvery brýle je pro napnutý rozpočet rána. Finančně rodině čas od času pomůžou nadace.

Zkouškou, a to především pro maminku – pěstounku, byla také distanční výuka, kdy měla všech pět dětí doma, pomáhala jim s učením, do toho vařila a starala se o další potřeby. „Byla to naprostá ztráta soukromí a vysilující práce,“ zkonstatovala.

„Ještě že jsem ale s dětmi mohla být, například Ríšu učení na dálku nebavilo, takže kdyby nad ním nebyla pevná ruka, nedopadlo by to úplně dobře. Vládík má zase individuální výukový plán,“ podotkla. Vše zvládli, prázdninové doučování není nutné. Po těchto zkušenostech ale rodina sleduje zprávy, které se týkají nového školního roku a tím i nových výzev.