Mluví s lidmi ze severočeských ghett a ve svých článcích popisuje, jak se vyrovnávají se sociálním vyloučením, diskriminací, těžkým životním osudem. V prozaických textech pak Stanislava Ondová představuje už zaniklý tradiční život Romů na moravském a slovenském venkově. Zatím poslední povídka jí v prosinci vyšla v týdeníku Respekt. Mladá hrdinka v ní prožívá první Vánoce bez rodiny uprostřed velkoměsta. „Skákala jsem radostí, když to vyšlo,“ svěřuje se Stanislava, která povídku napsala z jedné vody načisto v noci před uzávěrkou.

Teď pracuje na historickém románu z druhé světové války. Vytěžit chce osud svého už nežijícího dědečka, který zběhl k partyzánům ze slovenské fašistické armády, kam musel narukovat. Z východoslovenských lesů zachraňoval život lidem, kteří by jinak skončili v koncentráku. Začínající spisovatelka se v létě do rodného Slovenska chystá vyrazit a vyzpovídat poslední pamětníky pohnuté doby. Věří, že jí román přespříští rok vydají v nakladatelství Kher, které podporuje romské autory v tvorbě a šíří povědomí o romské literatuře. Potom by ráda odešla na volnou nohu. Momentálně se psaním živí jen částečně v časopisu Romano voďi a na serveru Romea.cz. Složenky ale platí hlavně díky práci pro telekomunikační firmu.

Hospoda, ilustrační foto
Kadaň přibrzdila. Vyhlášky omezující hospody na „céčku“ nepřijala. Zatím

Z Michalovců se Stanislava do Česka s rodiči stěhovala ve třech letech. Do jejích sedmi žili v Březně. Po pár letech se stěhovali do nedalekého Chomutova. „Strašně jsem se sem těšila,“ vyznává se autorka, která ve městě začala chodit na základní školu v Kadaňské ulici. Její maminka nedopustila, aby šla na „zvláštní“ jako většina romských prvňáčků. Na Kadaňské i bydleli. Ondová si ji z přelomu 80. a 90. let pamatuje jako poklidné místo, kde vedle sebe bez větších konfliktů žili Češi a Romové. Potom tu ale začalo přibývat problémových romských novousedlíků, což starousedlíky přimělo k odstěhování.

Jedněmi z posledních byli Ondovi, jimž vyhovovalo smíšené sousedské prostředí. To naštěstí našli jen o pár ulic dál. Sama Stanislava se od dětství pohybuje jak v romské, tak v české kultuře. Maminka jí odmalička kupovala knížky a zároveň ji ovlivňovalo vyprávění tradičních romských příběhů. V Chomutově vystudovala obchodní akademii a načerpala první pracovní zkušenosti u organizace Člověk v tísni. Jako terénní pracovnice pomáhala sociálně slabým romským rodinám na Dukelské. Pak se ale z domácího hnízda rozlétla a zamířila do Prahy. Začala tady studovat vysokou školu podnikatelství a práv i pracovat v mediální a vzdělávací česko-romské organizaci ROMEA. Spolupracuje s ní dodnes, i když už v Praze deset let nežije. Právě jí a nakladatelství Kher vděčí za to, že začala psát vlastní autorské texty.

Ukázka z povídky Láska až za hrob
"Bílé květované šaty jí vlály ve větru. Husté havraní vlasy se jí leskly jako černé tekuté zlato. Velké zelené oči a plné růžové rty. Mezi všemi těmi děvčaty byla Věrka tou nejkrásnější. Nejeden mládenec se utápěl v jejích uhrančivých očích a utápěl se v nich i Peťko. Tušil, že kráska, jakou je Věrka, není pro něj. Takové jako ona si braly pány, a ne obyčejné sedláky ze vsi…"

Ze sbírky hororových povídek 21 romských autorů O mulo! Povídky o duchách zemřelých (Kher 2020). Vedle Stanislavy Ondové tu publikovaly další dvě romské autorky z Chomutova – Renata Kováčová a Nikola Beljajevová.