Ve své tvorbě se nezaměřuje jen na klasické pohádky, ale láká ji i téma jinakosti. „Psaní je do určité míry řemeslo, které se s trochou šikovnosti dá naučit. Ale pak je tam strop, přes který už se každý učeň do dalšího patra nedostane,“ řekla ústecká rodačka v rozhovoru pro Deník.

Začněme nedávnými událostmi. Jak vás ovlivnila epidemie koronaviru? Vím, že někteří autoři museli odložit vydání knihy, popřípadě ji vydat pouze v elektronické formě.
Koronakrize mě zasáhla jako spoustu ostatních. Celé jaro jsem měla jako obvykle trávit na cestách za čtenáři, besedováním a autorským čtením v knihovnách a ve školách po celé republice. Nucené zastavení veřejných akcí pro mě však v žádném případě neznamenalo konec práce. Naopak. Mezi chystané psaní se mi neplánovaně vklínil další projekt s názvem Vire, padni!. Do toho dál běžely úpravy zredigovaného textu jedné knihy a korektury další. S mírnou nadsázkou mohu říct, že jsem téměř nevstala od počítače. Teď jen doufám, že stejně plynulá bude i cesta z nakladatelství do výroby a pak ke čtenářům, protože koronavirus uštědřil citelnou ránu, kterou můžeme pocítit i se zpožděním.

Myslíte si, že se knižní průmysl z této rány dokáže vzpamatovat? Že bude hlad po knihách, nebo naopak?
Těžko říct. Bude to záležet na spoustě věcí. Někteří lidé využili karanténu k přečtení knih, na které se dlouho chystali a neměli na ně čas. Možná se na nějakou dobu nasytili, možná se naopak rozečetli. Pokud bude po knihách poptávka, budou dál vycházet a knižní průmysl se zotaví. Bohužel to však bude záviset i na ekonomické situaci rodin. Já jsem ale optimista. Češi jsou velcí čtenáři. Hodně z nich knihu k životu potřebuje. Pro radost, pro souznění, nebo jako únik – na chvilku být sám se svým příběhem.

Piráti Chomutov, ilustrační hokeje.
Hokejoví Piráti jsou v úpadku. S pohledávkou 10 milionů se přihlásil i Chomutov

Pocházíte z Ústí, vystudovala jste zdejší univerzitu. Jaký máte aktuálně vztah ke svému rodišti? Zavítáte ještě někdy na sever?
Zrovna před měsícem jsem byla v Hřensku. Potřebovala jsem se znovu podívat k Pravčické bráně a projít Edmundovu soutěsku. Do řady dobrodružných příběhů s názvem GO! (Gang odvážných) totiž chystám další díl. Parta náctiletých se pokaždé dostane do nějaké nebezpečné, život ohrožující situace. Už vyšly díly odehrávající se na moři (Ztraceni ve vlnách), v horách (Nevinná lavina), v džungli (Ve spárech džungle) a na poušti (Poušť, všude poušť). Během jarního psaní jsem své hrdiny poslala do Japonska v době zemětřesení a teď na ně chystám povodeň v hřenských soutěskách. Jsou to fiktivní příběhy, ale člověk by měl vědět, jak bojovat o život, když jde do tuhého.

Když se řekne Ústí, co se vám automaticky vybaví?
Krásné dětství. Domov v paneláku na sídlišti. Nezapomenutelný pohled z okna, kdy Větruše a hrad Střekov stály v zákrytu. Letní měsíce trávené na chatě v Brné. Zimní víkendy na Telnici. Gymnázium v Jateční. Pedagogická fakulta jako místo studia i prvního zaměstnání.

Vaše tvorba je poměrně pestrá, nezůstala jste pouze u jednoho žánru, přesto u vás převažuje tvorba pro děti a mládež. Proč?
Psát jsem začala na mateřské. A ačkoliv moje dcery dospěly, sama jsem v mnohém zůstala dítětem. V příbězích, které píšu pro dětské čtenáře, je mi dobře. Psaní je pro mě hra, pokaždé jiná, ale vždycky vzrušující. Ať už jde o pohádku, leporelo, dětskou encyklopedii, čtení pro prvňáčky, nebo třeba knihu o narkomanech, autistech, či o teenagerovi, který při lyžování přijde o obě nohy. Oblast literatury pro děti a mládež je žánrově neuvěřitelně pestrá, nemám potřebu ji opouštět. Texty určené dospělým píšu jen výjimečně a stejně většinou mají přesah k dětskému čtenáři.

Snažíte se něčím odlišovat od „konkurence“? A stíháte sledovat tvorbu alespoň českých kolegů?
Čtení knih je moje druhá radost hned po psaní knih. Takže ano, snažím se číst knihy kolegů, ale zdaleka nestíhám přečíst všechno, co bych chtěla. Většina mých textů je navíc postavena na pečlivé přípravě reálií. Než začnu psát rukopis, potřebuji si téma co nejvíc nastudovat, to znamená načíst spousty knih, odborných i uměleckých. A pokud to jde, vyrazím i do terénu, jako teď v případě soutěsek v Hřensku. Číst knihy jiných autorů mi také umožňuje, abych se vyhnula opakování už vyřčeného. Nebo abych se na zpracovaný problém podívala úplně jinak.
Jistým specifikem mých knih je i to, že k mnohým vytvářím pracovní sešity, které buď vycházejí přímo s knihou, nebo jsou ke stažení na webových stránkách nakladatelství. Čtenářům, ale i rodičům a učitelům to pak umožňuje s knihou dál pracovat, hrát si, tvůrčím způsobem se k ní vracet. Ke knižní řadě GO! vytvářím samostatné webové stránky plné bonusů.

Dělníka v Málkově zasypala hlína ve výkopu
Dělníka ve výkopu v Málkově zavalilo půl metru hlíny. Oživili ho

Říká se, že dnešní děti moc nečtou a raději tráví čas na sociálních sítích. Jaký na to máte názor vy jako autorka?
V komunikaci mladých pozoruji odklon od přímého osobního kontaktu k rychlejšímu, mnohdy anonymnímu a otevřeně drsnému, nebo naopak bezobsažnému sdílení na sítích. Děti jdou ze školy a domlouvají se, co odpoledne podniknou. Častým řešením je, že se před školou rozejdou, aby se sešly na síti. A sítě jsou nemilosrdný lovec času. Nedávno jsem však postřehla zajímavý posun u školáků. Před uzavřením škol rodiče odháněli děti od počítačů, během kronavirových (ne)prázdnin je k počítačům naopak usazovali, aby školáci nepřišli o výuku. Žádný div, že některé děti pak ve volném čase místo hraní počítačových her radši sáhly po knize. Třeba to některým vydrží.

Z dětských titulů představuje novinku Yveta to ví. Na co se mohou čtenáři těšit?
Yveta to ví patří do albatrosí edice Druhé čtení a volně navazuje na moje předchozí knihy Teta to plete, Teta to zase plete a Táta to motá. Princip těchto knih je založený na záměrném popletení pohádkových motivů, kdy čtenář je ponoukaný k tomu, aby vypravěče, v případě pohádek tetu Bětu a pak tatínka, opravoval, protože Karkulka přece nejezdí po lese na jelenovi se zlatými parohy a Sněhurka nepřipravuje trpaslíkům večeři pomocí slov Hrnečku, vař! Kniha Yveta to ví jde náročností o krůček dál, protože navozuje čtenářovu znalost nejznámějších českých pověstí. Děti tak zábavnou formou mají dojít k závěru, že v hoře Říp nespí blaničtí rytíři a z Vyšehradu neskočil pták Noh s králem Bruncvíkem.

Třetího vydání s novou obálkou se dočkala i série knih Holky na vodítku. Ta reflektuje problémy nejen dnešní mládeže. Pamatujete si, jak byla přijata první vydání?
Triptych Holky na vodítku částečně vznikal i v Ústí nad Labem, když jsem sbírala materiál na ulici, v K-centru, na detoxikační jednotce i v léčebně. Příběhy narkomanky Alice, gamblerky Ester a bulimičky Martiny opravdu mezi čtenáři rezonovaly. Četli je dospívající, ale i jejich rodiče. Knihy byly vysílány Českým rozhlasem jako četba na pokračování. K Alici vznikla audiokniha. Mám radost, že příběhy vyšly znovu, byly přeloženy do srbštiny, překládají se do polštiny a oslovují nové čtenáře.

Zaznamenal jsem knihu Taneční v noční košili, cílenou na seniory. Můžete ji přiblížit a poodhalit, jak se zrodil nápad na tento typ četby?
Taneční v noční košili je knížka primárně určená seniorům a vznikla na popud nakladatelství Pasparta, s kterým kromě Knižního klubu, Mladé fronty, Meanderu, Arturu, JaSu, Cattacanu, Grady a svého hlavního vydavatele, Albatrosu, dlouhodobě spolupracuji. Jedná se o sbírku mikropovídek, které mají babičkám a dědečkům připomenout, co všechno prožívali, když byli mladí. Spoluautorky navíc moje povídky doplnily o řadu stimulačních námětů k zamyšlení a konkrétních úkolů, které vedou k trénování paměti. Kniha tak slouží v domovech seniorů, ale i v rodinách, kde může navodit mezigenerační vyprávění. Spousta dnešních dětí už totiž netuší, co to byl třeba devizový příslib, k čemu sloužila umístěnka, nebo proč se z Německa pašovaly záclony.

Hlavní zoolog Miroslav Brtnický se srnkou Zuzanou, která ve stanici pro handicapovaná zvířata zůstává na dožití.
Zraněné poštolky a vypadlá ptáčata. Záchranná stanice v Chomutově zažívá špičku

Jak byste popsala svůj autorský styl?
Můj autorský styl se proměňuje s věkem čtenáře, pro kterého právě píšu. Jazykové vyjadřování určené dětem poslouchajícím veršované leporelo a styl mluvy postav v knize o narkomanech jsou skutečně diametrálně odlišné. A mezi nimi je celá škála knih pro různé cílové skupiny, přičemž je důležité odlišit, zda dítě pouze poslouchá, nebo začíná samo číst. Psaní knih takzvaného Prvního čtení je naprosto svébytná disciplína. Když píšu knížku pro prvňáčky, jako bych se v tu chvíli sama učila číst. Musím zvažovat každé slovo, říct si ho nahlas a posoudit, zda se dá snadno přečíst. Je třeba ohlídat délku vět a jednoduchost každého větného spojení. To, co předškolák zvládne vnímat poslechem, je pro čtoucího prvňáčka obtížné. Tyhle zkušenosti jsem pak zúročila při psaní slabikáře pro nakladatelství Didaktis. V edici Druhé čtení už pak náročnost zase pozvolna narůstá.

Dá se psaní naučit, osvojit? Nebo to musí mít člověk prostě v sobě a odhalit to?
Psaní je do určité míry řemeslo, které se s trochou šikovnosti dá naučit. Člověk si může vyzkoušet, jaké psaní mu nejvíc sedí, dalším a dalším textem trénuje, hledá a nalézá, zlepšuje se. Ale pak je tam strop, přes který už se každý učeň do dalšího patra nedostane. Pokud je ale psaní pro člověka radostí, sebereflexí a potřebou, splní účel, i když nakonec nedojde k vydání v nakladatelství.

Co byste poradila člověku, který by se chtěl stát spisovatelem? Existuje vůbec nějaký návod?
Hodně psát a hodně číst. Ale ne, jen tak uživatelsky. Číst tak, že se autorovi díváte pod prsty. Sledujete, jak příběh otvírá, kdy přivádí na scénu klíčové postavy, jakými prostředky nám je vizualizuje. Zvažujete, proč nějakou pasáž napsal právě takhle a jestli byste ji nenapsali jinak, a co by to pak s příběhem udělalo. Tvůrčí čtení je podobná hra jako tvůrčí psaní.

Vaše jméno nese i literární soutěž. Co vás k tomu vedlo?
Sama jsem před lety v literárních soutěžích začínala. Dodnes to považuji za přínosné poměřování literárních schopností adeptů spisovatelského řemesla. Proto jsem se stala patronkou literární soutěže a na žádost nadačního fondu Gabrielis jsem v projektu Psaní pomáhá propůjčila soutěži i své jméno. Hlavním partnerem soutěže je Národní knihovna České republiky a vyhlašování vítězů probíhá v Zrcadlové kapli Klementina. Výsledkem je sborníček nejlepších prací. Přesně po takové odměně jsem kdysi jako účastnice literárních soutěží toužila. Je dobře, že stále jsou děti, které baví nejen číst, ale i psát.

Rekonstrukce chomutovského Prioru, 2010
Z archivu Deníku: Vzpomínáte? Tak se chomutovský Prior proměnil na Chomutovku

Jste držitelkou řady knižních ocenění. Otvírají pak tyto ceny další možnosti a dveře u nakladatelství?
Nevím, asi ano. Ale možná otvírají i dveře ke čtenářům. V dnešní době, kdy vychází obrovské množství titulů měsíčně, je velmi obtížné, aby se člověk v knižní produkci zorientoval. Někteří lidé používají knižní ocenění jako vodítko, protože oceněná kniha na sebe přece jen upozorní.

Máte rozpracované aktuálně nějaké další knihy?
Námětů na nové knihy mám na několik let dopředu. Také proto, že některé jsou součástí naplánovaných knižních řad nebo edic. Do tiskárny se pomalu chystá kniha Šel jsem se psem, která řeší téma rozvodu rodičů. Ale podobných háčků, neboli životních zádrhelů, které děti musí řešit, je mnohem víc. Těším se i na knihu, která s humornou nadsázkou sleduje situaci jedné ztřeštěné rodinky v době koronaviru. Titul se jmenuje Vire, padni! a v současné době je v tvůrčí péči ilustrátora Lukáše Fibricha, aby kniha mohla během podzimu vyjít. A totéž platí i o dvojici knížek o surikatách. Leporelo Surikaty na poušti je určeno nejmenším dětem. Kniha Fína a Zef. Příběh surikat, je určena čtenářům mladšího školního věku. Vyjde s pracovním, nebo chcete-li hracím sešitem plným rébusů, hádanek, skrývaček a kvízů. Ilustrace k oběma surikatím knížkám nakreslila Alena Schulz.