Po propuštění z vězení se živil jako prodavač zeleniny ve stánku. Teprve po revoluci v roce 1989 se mohl vrátit k psaní. „Dnes už bych v novinách pracovat nechtěl,“ komentoval Jaroslav Haidler aktuální situaci v médiích, které tak miloval.

Váš životní příběh v sobě nese paradoxy doby. Na to, aby vás mohli vyhodit ze strany a novin, jste se nejprve musel stát komunistou…
To je pravda, svůj podíl na tom mělo nejen poválečné nadšení a euforie, ale i fakt, že moje matka byla velmi zapálená komunistka. Její přísná stranická linie byla příčinou rozporů s mým otcem. Často ji ve svých knihách zmiňuji. Myslel jsem si, že strana není takové zlo, jak se později ukázalo. Byl jsem mladý, chtěl jsem psát do novin.

Jak to bylo s tím vězením? Údajně mělo jít o pošpinění stranické linie.
Musíme začít tím, že po zabrání Sudet jsme se museli stěhovat a mně se díky matčiným známostem povedlo nastoupit jako tlumočník sovětského poradce na ministerstvu vnitra. To bylo ještě v době před příchodem do Ústí nad Labem. Díky tomu, že jsem tlumočil, jsem se dostával k zajímavým informacím. Asi by se dalo říct, že i citlivého charakteru, ale tenkrát bylo citlivé asi všechno. Později jsem nastoupil do Průboje, což byl list stranického vedení v Ústí nad Labem.

Takže člen komunistické redakce?
Vlastně ano. Jenže jsem chtěl dělat novinařinu poctivě, a to byla cesta do kriminálu. Po takzvaném pražském jaru jsem doufal, že se opravdu uvolnily ledy. Tohle období politického uvolňování bylo pro mnohé nadějí. Jedním z mnou zpracovávaných témat se staly praktiky StB, konkrétně nelegální a protizákonné kontroly poštovních zásilek. Říkalo se tomu rentgen. I za komunistů bylo listovní tajemství, ovšem to StB absolutně ignorovala. Měl jsem k tématu informace, které jsem publikoval, a to byla chyba. Sovětská invaze změnila pražské jaro v československou zimu a já skončil v kriminále. A není vyloučeno, že ve hře byly i nějaké osobní animozity a kariérní tahy.

Snažili se vás zverbovat k StB?
Zkoušeli to, ale marně. Já jsem nikdy nechtěl být agent. Bylo to hodně v mládí, kdy jsem se mohl jevit jako nadějný kádr. Nemluvím jen o nějakém dobrodružství, ale prostě jsem nechtěl být bonzák. Ironií osudu je, že v kriminále na mě nasadili do cely estébáckého agenta. Za články mě odsoudili na tři a půl roku za vyzrazení informací zvláštní důležitosti. Naštěstí přišla volba nové hlavy státu a přišla amnestie. Vyhlásil ji prezident Svoboda a já byl zbaven trestu. Jenže některým jsem ležel v žaludku natolik, že se jim podařilo díky soudnímu odvolání změnit propuštění na půlroční trest. Takže jsem si nakonec přece jen půl roku odseděl. Konkrétně se o to zasloužil krajský tajemník Jaroslav Hein. Byť jsem měl být uznán nevinným, tak tajemník dosáhl svého. Prostě se vlk nažral a koza zůstala celá. Ve vězení jsem se potkal se zajímavými lidmi, jako je třeba pozdější poslanec Petr Uhl, který byl taky novinářem. I když jsem pracoval v komunistických novinách, nenapsal jsem nic poplatného době. I to byl důvod, proč mě nakonec vyhodili. S mým přístupem k poctivosti novinářské práce byl můj vyhazov vlastně jen otázkou času.

Práce v dnešních novinách by vás bavila?
Asi ne. Když jsem se stal šéfredaktorem, tak jsem řídil tým lidí, rozhodoval o tom, který materiál půjde do tisku, co naopak je potřeba rozpracovat a co naopak nestojí za další zájem. Teď si myslím, že už to není taková volnost. Mám pocit, že přece jen je zájem diktován trochu jinými potřebami. Myslím si, že ve hře jsou peníze a i jiné partikulární zájmy.

Nakonec vás ale psaní neopustilo, že ano?
To je pravda. Nastoupil jsem do geografického magazínu Koktejl a později jsem začal psát knihy. V Koktejlu jsem měl na starosti právě výběr materiálů a práci s redaktory. Musím říct, že ta týmová práce mě hrozně bavila. Teď už jsem vlk samotář. Zatímco kdysi jsem psal spíš knihy románového typu, teď jde o soubory povídek.

Vím, naprostou většinu z nich jsem četl. Ve většině z nich je poznat spousta autobiografických prvků. Osobně se mi nejvíce líbí prvotina Jobova zvěst. Kterou jste si oblíbil vy?
Já za nejlepší považuji knihu Očkovaný satanem. S těmi autobiografickými prvky je to tak, v Očkovaný satanem je popsán příběh Jakuba Jonáše, který se vrací do poválečného Československa. Dnes už můžu říct, že jsem se hodně do Jonášovy osoby stylizoval a popisoval osobní zkušenosti a svůj pohled na věc. Jonáš náhodně odkryl otcův deník, ten je takovou linií knihy.

Deník je vaše oblíbené téma…
Narážíte na knihu Život bez hrobu, který je vlastně přepsaným deníkem mé matky. Tam dost osobně odhaluji její pohnutky, proč se stala tak zapálenou komunistkou. A jak nakonec byla vývojem zklamaná.

Máte v plánu ještě nějakou knihu?
Jsem sice teď ve špitále, ale myšlenky na psaní a nápady mě vlastně udržují naživu. A já vnímám, že se čas krátí.

Jaroslav Haidler
se narodil 14. června 1933 v Liberci. Jeho matka byla angažovaná komunistka, otec zastával odlišné názory. Po německé okupaci se musela rodina z pohraničí odstěhovat. Usadila se v Říčanech u Prahy, po válce přesídlila do Frýdlantu. Otec byl patrně zastřelen při protistátní činnosti na hranicích.
close Část knih Jaroslava Haidlera. info Zdroj: Deník/Topi Pigula zoom_in Část knih Jaroslava Haidlera.Jaroslava v septimě vyhodili za tvrzení, že v hrobě osvoboditelů žádní hrdinové neleží. Pracuje ve frýdlantské továrně na výrobu textilních strojů, poté se vrací na internát pro politicky narušenou mládež, kde je spolu s dalšími spolužáky za poslech Svobodné Evropy nařčen z protistátní činnosti.
Po vojně pracuje jako zemědělský redaktor listu Vesnice Frýdlantska. V roce 1958 krátce pracuje pro ministerstvo vnitra jako tlumočník sovětského poradce. V roce 1960 začíná spolupracovat s deníkem Severočeského kraje Průboj. Zanedlouho se stěhuje do Ústí nad Labem. Dálkově studuje práva.
Po uvolnění poměrů v letech 1967-1968 píše o nespravedlivě odsouzených v 50. letech, o metodách StB apod. Zejména za článek, v němž veřejnosti odhaluje existenci tzv. rentgenu (čili cenzury) na ústecké poště, je v roce 1972 odsouzen ke třem a půl roku vězení. Po odvolání je mu trest snížen na půl roku.
Po návratu z věznice na Borech se rodina stěhuje do obce Povrly nedaleko Ústí. Z Jaroslava Haidlera se stává kvalifikovaný vedoucí prodejny se zeleninou.
Jen několik dní po převratu v listopadu 1989 znovu nastupuje do redakce Průboje, nově Severočeského regionálního deníku. V lednu 1990 je zvolen šéfredaktorem. Po neshodách s ostatními podílníky v roce 1993 odchází. Píše pro nově založený ústecký magazín o cestování Koktejl. V roce 2008 mu vychází první kniha - Jobova zvěst.
Za svou zatím poslední knihu Očkovaný Satanem získává Cenu klubu autorů literatury faktu v rámci Cen Miroslava Ivanova za rok 2013.

Zdroj: Paměť národa