Nevadí mi poslat zprávu, že budu někde za deset minut. Nepohoršuje mě, když mi kolega píše na skype ze sousední kanceláře. Dělám to také. Ale na cokoli složitějšího už mi dochází trpělivost a hlavně – vzniká spousta nedorozumění.
Nedávno jsme s kolegyní z Mostu řešili po skypu článek na stránku Černá kronika. Které fotky zaslané policií použít, abychom neměli stejnou na dvou stránkách. Trvalo nám celých čtrnáct minut, a závěr konverzace probíhal asi takhle:
12:41:03 Monika Procházková: vy chcete teda tu fotku bez kabelky?
12:41:10 Monika Procházková: chápu to správně nebo špatně
12:42:42 Monika Procházková: já bych teda dala pokladna 1, pokladna 2 a východ
12:47:53 Josef Dušek: ne-e
12:48:04 Josef Dušek: já dávám pokladna1
12:48:11 Josef Dušek: vy dáváte pokladna2, 3 a útěk
12:49:45 Monika Procházková: a jakej je rozdíl mezi pokladnou 2 a 3? tam je kabelka pořád nebo ne? já asi blbě koukám
…načež to kolegyně nevydržela, vzala telefon a během čtyřiceti sekund jsme zjistili, že jsem si fotky zaměnil a vysvětlili si, jak to bude.
V soukromé korespondenci je to podobné. Někdy mám pocit, že za většinu nedorozumění a dohadů můžou špatně pochopené nebo příliš stručné textovky, zprávy po skypu, ICQ, nevhodně použité nebo naopak přehlédnuté smajlíky a především nemožnost vidět člověku do tváře, odhadnout jeho náladu, míru ironie, případně reagovat na nedorozumění včas vysvětlením. No řekněte – nikdy se vám to nestalo?
A smajlíky to nezachrání. Někdy je :) upřímný úsměv, někdy posměch, někdy snaha něco zlehčit, jindy náznak ironie. Někdy se směju na někoho, někdy něčemu. A to prostě z displeje nevyčtete.
