Přes dvě stě malých i velkých turistů vyrazilo včera dopoledne na trať mezi Pyšnou a Lesnou. Cesta dlouhá přes dva kilometry s převýšením 200 metrů je totiž obvyklou trasou Sherpa Cupu, který probíhal právě včera a kdy se soutěží ve výšlapu do kopce se zátěží na zádech.

I když slovo výšlap není úplně přesné, protože ti největší borci jsou schopní celý kopec vyběhnout. A to třeba se čtyřicetikilovým batohem na zádech, jako v hlavní kategorii mužů. Není pak divu, že ho zvládnou i do dvaceti minut, jako třeba letošní vítěz Tomáš Ferenc. Ten dokonce pokořil dosavadní rekord závodu, když cílovou pásku proťal v čase 19.06 minut. O tom, že to stálo něco litrů potu, nemůže nikdo pochybovat.

Odměnou pro všechny závodníky bylo nejen občerstvení a medaile, ale také nevšední zážitek a pocit, že poznali, co dokážou. Závodníky doprovázela také spousta nesoutěžících turistů. Vyzkoušel si to i autor článku (více v reportáži dole). 

Počet závodníků: 107
Počet vynesených kil: 1 431 kg (bez autorových neoficiálních čtyřiceti).
Čas nejlepšího muže: 19.06 min.
Čas autora článku: cca 45 min.

Jak jsem jako Šerpa neumřel

Došel jsem a stále žiju. To je mé velké vítězství z letošního Sherpa Cupu. Upřímně – na jiné jsem ani nemyslel. Zvlášť v půli kopce…
Kdo o Sherpa Cupu nic neví, tak v krátkosti vězte, že jde o závod chlapů (ale i dětí či žen), kteří naloží na záda batoh plný písku a snaží se co nejrychleji zdolat kopec z Pyšné na Svahovou (2,2 km, převýšení 200 metrů). Jinými slovy: kopec jak sviňa a náklad jako prase.
Jsem chlap a tohle byla výzva. Mládí jsem strávil ve skautu a na čundrech, což se mi zdálo jako solidní základ. S dlouhými pochody jsem neměl problém. Jenže jsem zapomněl, že je to skoro dvacet let zpátky…
Pro dospělé chlapy je povinná zátěž čtyřicet kilo. Protože jsem šel poprvé a neměl ponětí, co zvládnu, rozhodl jsem se pro vychytralý plán. Kromě závaží z činek jsem půjčený batoh naplnil PET lahvemi s vodou. To abych je mohl odlévat, kdybych v půli trasy zjistil, že dál nedojdu. Mohl jsem si to dovolit, oficiálně jsem nezávodil. A že jsem dobře udělal, jsem zjistil hned, jak jsem si batoh nasadil na záda. Uf!
Na startovní čáru jsem se postavil společně se ženami, dětmi a juniory. Hlavní soutěž chlapů jsem potřeboval v cíli fotit.
Start!
Někteří do kopce vybíhají. No, mají o dost menší zátěž (nebo žádnou) a hodně elánu. Budiž, ať si běží. Vyrážím pravidelným krokem na konci celého zástupu. Některé skupinky předbíhám. I přes tíhu na zádech si pochvaluji, jak dobře mi to jde. A začínám si dávat cíle.
Když si je tak rekapituluji, vlastně nejlépe vystihují, co jsem během trasy prožíval a jak se můj „závod" vyvíjel. Takže prosím:
Sherpa Cup 2013. Autor článku v cíli.100 metrů: Předhoním všechny, co neběží a budu dělat fotky.
300 metrů: No, spíš si půjdu pořád svým tempem. Fotky udělám nahoře.
500 metrů: Předběhnu aspoň támhle toho pána (nebo paní?), co před sebou tlačí terénní invalidní vozík s dítětem. To si fotku zaslouží.
600 metrů: Na fotky kašlu.
700 metrů: Odpočinu si. Ale nesmí mě předběhnout ty maminky s dětmi.
900 metrů: Tak jo, maminky běžte. Ale nesmí mě předběhnout ten starší pán s rodinou, co si vyšli na procházku.
1 200 metrů: Ještě si odpočinu. Před pánem mám náskok.
1400 metrů: Hmmm (pán s rodinou mě míjejí).
1500 metrů: Odpočinu si.
1600 metrů: Dojdu to. Dojdu to. Dojdu to.
1650: metrů: Přežiju to. Přežiju to. Přežiju to.
1700 metrů: Nepřežiju. Vyliju aspoň jednu PET lahev.
1750 metrů: Radši tři.
1800 metrů: Houby, vyliju to všechno.
1850 metrů: Zakopu celej batoh v lese.
1950 metrů: Cílová rovinka. Tvař se hrdě (snímek vpravo).
2200 metrů: Jsem tady. Sundejte to ze mě, zatraceně!
Chlapské ego a fyzička nakonec zvítězily. Nic jsem nevylil, svých čtyřicet kilo jsem nahoru vynesl. I když čas bych měl z chlapů nejhorší.
Jestli půjdu příště znova? Platí co, jsem řekl hned v cíli.
„Ani náhodu."
„No, uvidíme za rok."