Napětí u pískového hřiště na petanque by se dalo krájet. Vzduchem plachtí ocelová stříbrozelená koule, aby posléze dopadla pouhých pár centimetrů od malé reflexní kuličky. Mezi diváky to obdivně zašumí, vzápětí se ozývá hlasitý potlesk. Úvodní, nadmíru podařený hod právě zahájil vícebojařský turnaj seniorů.

Kdo by čekal mdlé či méně hodnotné výkony, šeredně by se mýlil. V prosluněné zahradě chomutovského Domova pro seniory svádí soupeři nelítostné boje a je jedno, jestli to je zrovna u šipkařského terče, bowlingu, kopání na bránu nebo při stavění hradu. Vyhecovanou atmosféru si sportovci užívají a ze svých výsledků se radují jako teenageři. „Nedivte se. Měl byste vidět, jak se na takový turnaj všichni těší. Tady mohou zúročit, co ve svém volnu poctivě natrénovali," usmívá se vedoucí chomutovského Domova Jitka Maroušková.

Klášterec neobhájil, zlato bere Chomutov

Chomutovský turnaj se pomalu stává tradicí. Své síly, talent a mnohdy také sportovní fištrón tady senioři z jednotlivých Domovů poměřují již potřetí. Letošní pozvání přijala hned pětice měst. Žatec, Podbořany, Klášterec nad Ohří, Kadaň a Dubí u Teplic. Šestým do party bylo samozřejmě družstvo z Chomutova, složené ze tří dam.

A právě ony nenechaly nikoho na pochybách, kdo že je tady doma. Znalost prostředí a mohutná podpora kamarádů udělaly své. Chomutovská děvčata brala zlato jak v hlavní soutěžní disciplíně, to znamená v petanque, tak nakonec také celkově. „Máme radost za ně. Budou teď u nás za hvězdy," chválí své družstvo vedoucí Maroušková.

„Já a František rozrážíme, Karel je typický nahazovač"

Seniorský víceboj v Chomutově.Sedmašedesátiletý Pavel Krátký přijel hájit klášterecké barvy. A jako správný kapitán svého týmu měl od začátku turnaje jasno. Klášterečtí přijeli obhájit loňské vítězství v petanque.

Vloni jste v písku brali pomyslné zlato. V jakém rozpoložení jste dorazili letos?
Tak to je přeci jasné. Chtěli bychom vítězství obhájit. Ale teď když to vidím, nevím, nevím.

Proč ta poraženecká nálada?
Už to máme za sebou a moc to nevypadá. Nějak se štěstěna obrátila proti nám.

Málo tréninku?
To snad ani ne. Trénujeme vcelku dost. Tedy, jak okolnosti dovolí. Ale prostě to dneska moc nesedlo. A také možná cizí hřiště.

Ááá, obvyklá výmluva sportovců…
(smích) Ale to ne. Jen u nás máme trochu jiný povrch. Měkčí. Koule tam zapadne a nehýbe se. Tady po dopadu cestuje dál.

Přesto jste ale vloni vyhráli.
Já vím. Na příští ročník budeme holt více trénovat. Takticky to máme myslím zvládnuté, tak už jen pilovat tu techniku.

Opravdu jste přijeli s taktickými plány?
Jasně. Já a Franta jsme rozrážeči a Karel je typický nahazovač. (Kláštereckým nakonec obhajoba nevyšla, v petanque nebrali dokonce ani jeden z cenných kovů.- pozn. redakce)

„Taktika? Žádná. Máme styl jak to přijde, tak to přijde"

Kdo by viděl paní Alžbětu Procházkovou z Chomutova při sportu, osmdesát let by jí rozhodně nehádal. Se svými kamarádkami vytvořila ryze „holčičí" družstvo a nutno říci, že se chlapi měli hodně co otáčet, aby jim stačili.

Koukám jak válíte. Vypadá to, že máte hodně natrénováno.
Nevím jestli hodně, ale snažíme se sportovat pravidelně. Máme to tady v zahradě, takže když je chuť, nálada a počasí, jdeme hrát. Šipky, petanque, to je jedno. Hlavně že máme pohyb.

V týmu jste samé dámy. Nebojíte se, že vám to nakonec chlapi natřou?
Zatím to tak nevypadá. Řekla bych, že jsme docela úspěšné. Na pěkné umístění by to mohlo stačit.

Váš protihráč z Klášterce hovořil o taktice. Také máte nějakou zvolenou?
Ne ne, nic takového. Hrajeme stylem jak to přijde, tak to přijde. Ono to nakonec dopadne. (Skutečně to dopadlo. Holčičí styl slavil úspěch, děvčata brala vítězství - pozn. redakce)