Když mluvíte o tom, že je tu malá kupní síla – myslíte tím centrum města nebo Chomutov obecně?
Hlavně v centru. Střed města se vylidňuje, náměstí je jen pro úzký okruh lidí. Třeba nedávno jsem si povídal s paní, která je z Jirkova a na chomutovském náměstí prý nebyla už dva roky. Nic jí sem netáhne.

Ale občas se tu pořádají různé akce, kam chodí stovky lidí…
To také nefunguje. Lidé se sem přijdou bavit, ne nakupovat. Těšil jsem se, že pomůžou třeba farmářské trhy. Ale nic. Soboty jsou obecně katastrofální. Nemít tady stálé zákazníky, tak sem možná v sobotu ani nechodím (smích).

Myslíte, že jinde byste se uživil spíš?
Pravda je, že květinářství v obchodních centrech mají vyšší obraty. Ale já jsem si pořád říkal „Proboha, jsi na náměstí, v centru města. Co chceš víc?". Jenže lidi sem prostě nechodí.

A nechodí na náměstí nebo nechodí k Vám do obchodu?
Především na náměstí. Hodně se zaplní kolem oběda. Pak ale přijde čtvrtá hodina a chcípl tady pes. Lidé nakupují v marketech. S tím ale nic neuděláme, tak to je a já se jim ani nedivím. Mají tam parkování zadarmo, víc obchodů u sebe…

Proč jste nešel také do marketu?
Měl jsem nabídku, když se otevíral Globus. Ale tenkrát chtěli nájem šedesát tisíc. To se mi zdálo hodně, tak jsem cuknul. Ale asi jim to funguje… Mně se na náměstí líbilo.

Jestli se nemýlím, tak jste tu chtěl zůstat a jednal s městem o snížení nájmu. Je to tak?
Ano. Je to krásné místo a myslím, že prodejna květin a vinotéka na náměstí patří. Nemáme tu běžné věci, které člověk nakoupí v marketu, jsme specializovaní. Proto jsem chtěl zůstat. A snížení nájmu bylo pro mě už jediné řešení. Platím tu přes 24 tisíc měsíčně, žádal jsem o snížení na dvanáct. Ale i patnáct tisíc bychom zvládli. Říkal jsem si, že by město mohlo podpořit někoho, kdo tu už nějaký čas funguje. Vždyť jsem tu za celou dobu na nájemném zaplatil skoro čtyři miliony, zatímco město do prostor neinvestovalo ani korunu…

A odpověď?
Částečně mi vyšli vstříc, jejich návrh zněl na devatenáct tisíc měsíčně. Ale i to je pro mě neúnosné. K nájmu totiž platím každý měsíc ještě dalších deset tisíc za energie. Není to špatný nájem, ale s tou nízkou kupní sílou to prostě není nic pro maloobchodníka.

Přitom na začátku šel obchod asi dobře, ne?
Začátky byly perfektní. Obrat byly slušné, v květinářství jsem měl čtyři zaměstnankyně. V roce 2008 ale začala krize a do toho markety začaly také prodávat kytky. Pak to šlo strmě dolů a obraty byly třetinové. Loni jsem zkoušel květinářství dát i do podnájmu, jestli to zachrání někdo, kdo bude dělat jen na sebe. Ale obraty byly tak nízké, že to nájemnici neuživilo.

A jak se tedy podnikalo v posledních letech?
Zaplatíte, co máte, a když započítáte všechen čas, který tomu věnujete, tak je výsledek bídný. Víc bych si vydělal v továrně u pasu. Možná by to šlo, kdybych místo kytek prodával cigarety. Ty se nezkazí. Zato květiny po dvou dnech vadnou a musí se odepsat. Kdyby se daly jíst, tak se klidně stanu vegetariánem (smích).

Všiml jsem si, že jste v posledních letech upravoval i otevírací dobu…
Jeden čas jsme měli otevřeno i v neděli. Ale nevyplatilo se to. Já jsem květinářství nebral jen jako výdělečný obchod, ale hlavně jako službu. Raději jsem otevřel v osm, i když jsem věděl, že ráno nikdo nepřijde. Ale kdyby přece jen, tak ať nenarazí na zavřené dveře. Ale pak jsme stejně museli otevírací dobu upravovat. Začali jsme otevírat v devět, zavírat v pět místo v šest…
…až zavíráte úplně.

Jak dlouho jste o konci uvažoval?
Přemýšlel jsem o tom dlouho, možná rok. Ale pořád jsem neměl odvahu to ukončit. Podnikám od roku 1993, v těchto prostorách jsem patnáct let, stálí zákazníci mi z legrace vyčítají, že opouštím svojí druhou rodinu. Ale situace je prostě neúprosná.

Co budete dělat dál?
Květinářství už provozovat určitě nebudu. Pokud to neděláte sám, už to není na uživení. Květinám rozumím, ale vázat je neumím. Proto jsem měl vždycky zaměstnance. Nakonec – když se projdu po zdejších květinářstvích, snad všude dělají květinářky, které předtím byly u mě.
A vinotéku plánujete někam přesunout?
Asi skončím úplně. Sondoval jsem sice, jestli bych nenašel nějaké menší prostory, ale většinou chtějí velký nájem. Takže si regulérně hledám práci. Jsem strojař, což je sice žádaná profese, ale v praxi mám samozřejmě prodlevu. Koukají na mě trochu jako na blázna že z podnikání chci jít do výroby. Ale tak to je – obchodu pšenka nekvete, tak prostě musím do fabriky.

Jste z toho zklamaný?
Po všem to přemýšlení a váhání už je to spíš úleva. Tři týdny vydělávám na náklady a pak jeden týden na sebe. Člověk musí být soudný a říci si, že takhle se to dál dělat nedá. Nechci fňukat, takhle to prostě je. Maloobchod nejde, ničí nás ti velcí. Pořád jsem si říkal „musíš vydržet, on to někdo zavře". No a nakonec jsem to já, kdo zavírá…

GLOSA JOSEFA DUŠKA

V neděli tu neotevřou ani Vietnamci

Oděvy skončily už dávno, květinářství to balí také, řeznictví zavírá v půl páté… Důkazů, že se centrum Chomutova beznadějně vylidňuje, je nespočet. Pro mě je zajímavým lakmusovým papírkem vietnamská večerka v Ruské ulici. Podobná, jaké jsou skoro na každém sídlišti. A znáte vietnamské obchodníky – mají otevřeno pořád, jako kdyby neznali soboty, neděle, dovolené… U náměstí to tak není. I Vietnamci tady zavírají v sobotu v jednu a v neděli ani neotevírají. Při otázce „proč?" se na mě prodavačka jen usměje. „Lidi v neděli nekupovat."
A tak to s centrem našeho města je. Lidi nekupovat. Lidi nechodit. Lidi se nebavit. Lidi žít jinde.