Svou knihu začal psát v roce 2005 a vydal ji loni na podzim. Teď připravuje obdobnou knihu o legionářích z Mostecka. Mezi psaním se po třiceti letech začal Miroslav Janča z Jirkova opět věnovat plastikovému modelářství, kdysi se na republikovém mistrovství umístil na 13. místě. Jeho modely tanků z druhé světové války jsou dech beroucí. Kromě toho tvoří rodokmen, který i sám ilustruje. Dokončený má ten z otcovy strany.

Teď pracuje na rodokmenu ze strany maminky. V obou se dopátral historie svých předků až do poloviny 17. století.

Mapujete osudy legionářů na Chomutovsku a Mostecku. Kde se ale vzali legionáři v pohraničí, které bylo při zrodu republiky obsazené většinou Němci?
To jsem si také říkal, když jsem kdysi poprvé viděl hrob legionáře na hřbitově v Jirkově. Chtěl jsem znát důvod, proč žil právě tady. Když jsem pak začal pátrat po jeho osudu, tak mě to chytlo a důvody ostatních legionářů jsem následně shrnul v mé knížce. Začali se sem stěhovat už mezi první a druhou světovou válkou. Tehdy došlo k pozemkové reformě. Její součástí bylo také rozparcelování pozemků tehdejší šlechty. A tyto pozemky byly přidělovány mimo jiné i legionářům, kteří si o ně zažádali. Dělo se tak například v Pesvicích, Všestudech i jinde na Chomutovsku. Mluvíme o roku 1927. Pokud tady chtěli legionáři hospodařit jako zemědělci, museli tady mít i domov. V Praze existovala společnost, která podle jednoho projektu stavěla pro legionáře domy, včetně dalšího příslušenství. Šlo o Obecně prospěšné stavební družstvo pro výstavbu kolonií pro legionáře, cena za dům a příslušenství činila 150 tisíc korun. K tomu dostali kolem 15 hektarů v hodnotě zhruba 100 tisíc korun.

Legionáři to tehdy získali od státu zadarmo?
Kdepak, to vůbec ne! Legionáři to všechno museli do poslední koruny zaplatit. A nebylo výjimkou, že tyto půjčky na domy a pozemky spláceli ještě jejich potomci, děti i vnuci.

Byly tehdy ty půjčky pro legionáře nějak zvýhodněné?
Řekl bych, že o žádné velké zvýhodnění nešlo. Měl jsem možnost nahlédnout do listin rodiny legionáře ze Všestud. Viděl jsem, jak úvěr spláceli. Mnohdy museli požádat o prodloužení lhůty splatnosti, protože neměli peníze. Mezi tím do života zasáhla druhá světová válka a to bylo pro legionáře na Chomutovsku velmi bolestné. Legionáři totiž byli jedni z prvních, kteří museli po záboru Sudet odejít, ne-li přímo utéct. Němci tehdy šli hlavně po komunistech a legionářích, kteří proti Němcům bojovali za první světové války. Legionáři tehdy utíkali ze dne na den, v noci, potají. Mnohdy tady nechali rodiny, protože ve vnitrozemí nikoho neměli a museli hledat podnájem. Není výjimkou, že rodina legionáře žila celou druhou světovou válku v jedné místnosti.

Když se pak vraceli po druhé světové válce, vyšel jim stát vstříc a v jakém stavu našli své domy a polnosti?
Stát se o ně nestaral. Když válka skončila, tak se ihned vraceli z vnitrozemí zpět do svých vesnic a domů. Ze vzpomínek mnoha rodin legionářů mám zachycená svědectví o tom, že po návratu našli domy vyrabované a zničené. A to jak od Němců, tak mnohdy zřejmě i od Čechů.

Zmínil jste firmu, která projektovala pro legionáře domy a stodoly podle jednoho vzoru. Zachovaly se někde původní domy legionářů v podobě, jak je tehdy navrhli a postavili?
Dochovaly. Například v Pesvicích stojí čtyři takové domy. Ve Všestudech jich stojí pět. Jde vždy o podlouhlou budovu, v jejím zadním traktu je křížem postavena stodola nebo jiné hospodářské stavení. Byly to jednopodlažní domy. V knize, kterou jsem o legionářích z Chomutovska napsal, je jedno takové stavení vyfocené.

Jak se legionářům žilo po druhé světové válce?
Legionářství jako takové začalo po druhé světové válce upadat. Jiné to bylo ještě během vítězné euforie v roce 1945, kdy bylo množství odbojových organizací. Obnovena byla i činnost legionářských jednot. Postupem času se byly násilně začleněny do organizace, která se stala součástí Národní fronty. Zborovské slavnosti, pojmenovány byly podle bitvy u Zborova z roku 1917, se konaly v letech 1927 a 1937. První a poslední poválečné se konaly v roce 1947. To byla poslední velká legionářská akce. V roce 1948 byly legionářům uděleny poslední medaile. Později to došlo tak daleko, že legionáři nesměli na veřejnosti nosit své stejnokroje, zakázáno bylo i nošení vyznamenání.

Jak si to vysvětlujete, čím legionáři komunistům vadili?
Na konci druhé světové války nás osvobodila Rudá armáda, tedy Sovětský svaz. A legionáři během první světové války bojovali v Rusku proti Bolševikům. Takže se ta ideologie s legionáři moc neslučovala. Je znám případ jednoho legionáře, který po celé meziválečné období až do roku 1938 žádal o přiznání charakteru legionáře. To nebyl jednoduchý proces. Musel prokázat, že v legiích byl, že v nich byl ke dni vzniku republiky, tedy k 28. 10. 1918. Tehdy se mu to nepodařilo. Sloužil u četnictva na Slovensku. Najednou, po roce 1945 osvědčení o charakteru legionáře dostal! S dovětkem, že bojoval v legiích i v Rudé armádě! On byl totiž zběh. On utekl k Bolševikům, a proto byl po první světové válce z řad legionářů vyškrtnut z pluku. Po druhé světové válce už to ale nevadilo a byla mu započítána celá doba, kterou sloužil v legiích i v Rudé armádě, proti které legionáři bojovali.

Kolik jste na Chomutovsku celkem zmapoval legionářů?
Není podstatné, kolik jsem jich našel. Po celou dobu třinácti let, kterou jsem věnoval shromažďování údajů o jednotlivých legionářích, mi ležela na srdci otázka, zdali jsem na někoho nezapomněl. A tomu jsem podřídil vše ve své práci. Nakonec je možné je spočítat v knize.

Je to už hodně daleká historie, jak se dnes vlastně hledají legionáři?
Je to náročný proces. Začalo to náhrobkem na jirkovském hřbitově a na něm byla silueta ruského legionáře. Opsal jsem si údaje a začal jsem pátrat v Jirkově. Podařilo se mi najít pozůstalé, jeho rodinu. Když jsem je navštívil, tak jsem se od nich dozvěděl o dalších legionářích, další jména. Následovalo hledání v kronikách, hodně mi pomohl Vojenský historický archiv, kde existuje databáze legionářů. A kolem roku 2000 začaly vycházet v republice publikace, které měly zmapovat legionáře po jednotlivých okresech. V Oblastním muzeu v Chomutově jsem pak našel publikaci o legionářích z oblasti od Chebu po Chomutov. Je tam seznam asi deseti jmen. Když jsem si ta jména prolustroval, zjistil jsem, že pouze dva z nich byli legionáři. To ostatní neměli s legiemi vůbec nic společného.

Jak je možné, že se do té knihy dostali?
Tehdy byl pravděpodobně činěn velký tlak na to, aby po jednotlivých okresech ty publikace vyšly. Myslím si to, je to moje domněnka.

Když už se vám podařilo vypátrat konkrétní jméno legionáře a našel jste i jeho rodinu, jaká byla reakce jeho potomků na vaši snahu, zachytit osudy jejich předka?
V 99% byly rodiny legionářů potěšeny. S tím, že se o to konečně někdo začal zajímat. Narazil jsem ojediněle i na to, že se mě ptali, proč se po tolika letech o to zajímám, když to celou dobu nikoho nezajímalo.

Co jste odpovídal?
Odpovídal jsem jim, že by byla velká škoda, kdyby ty informace a vzpomínky zapadly. Říkal jsem, že je to ještě příležitost, jak zmapovat osud jejich předka pro další generace a badatele. Některé rodiny se mi ale nepodařilo přesvědčit.

Po knize o legionářích z Chomutovska, teď připravujete další knihu. Věnovaná bude tentokrát legionářům ze sousedního Mostecka. Jak jste zatím daleko?
Pracuji prakticky každý den. Už teď je jasné, že jich bude mnohem více, než na Chomutovsku. A stále nacházím další a další jména. Často narážím na to, že řada mosteckých legionářů se na Chomutovsko stěhovala během bourání starého Mostu, například do Nových Ervěnic. Pokud budu mít záruku, že budou finanční prostředky, tak na podzim příštího roku by měla kniha vyjít. Na podzim 2020 to totiž bude přesně sto let, od návratu posledních legionářů z Ruska do vlasti, do tehdejšího Československa. Ještě jednou tímto děkuji všem, kteří mi zapůjčili nebo věnovali dokumenty o jednotlivých legionářích. Stejně tak je i prospěšná spolupráce s organizací ČsOL a posádkou Legiovlaku. Pokud by ale ještě dnes někdo našel jakékoliv materiály po předcích legionářích z Chomutovska i Mostecka, byl bych moc rád za každou fotografii nebo dokument.

Miroslav Jančar
• Má tři dcery, živnostník. Občasný plastikový modelář.
• Je autorem knihy Legionáři Chomutovska.
• Postupně tvoří rodokmen předků ze strany matky i ze strany otce

Autor: Jan Beneš