Gabriela Jašurková Mikutová si jako malá vysnila, že bude chovat koně a stane se veterinářkou. Teď je dospělá, za Chomutovem má vlastní stáj s několika desítkami koní, má veterinární ordinaci a manžela, se kterým jí pojí dvě děti a obrovská láska ke koním. V roce 2009 jako první v Česku začali chovat nové plemeno Barokní Pinto, vyšlechtěné z fríských koní.

Jak vás napadlo pořídit si nové plemeno koní Barokní Pinto?
S manželem už jsme chovali Fríské koně a Fellské pony. Pracovala jsem v asociaci chovatelů Fríských koní. S plemenem Barokní Pinto jsme začínali jako jedni z prvních v republice. Ve stejném roce jako Holanďané, kteří založili toto plemeno. Je úplně nové, ale má svou historii. Černobílý Fríský kůň už se choval v Holandsku v padesátých letech, nebyl ale registrovaný.

Jaký je mezi nimi rozdíl?
Plemenný standard je velmi podobný frískému koni, Barokní Pinto má navíc krev sportovních teplokrevníků, kteří zušlechťují pohyb původního Fríského koně. V minulosti byli Fríští koně v podstatě tažní koně. Barokní Pinto by měl mít lepší jezdecké vlastnosti do drezúry.

Jak je to dlouho, co jste začali s chovem nového plemene?
Plemenná kniha je založená deset let a my jsme začali od začátku. Pořádali jsme s manželem tzv. svody, jezdili sem inspektoři z Holandska a posuzovali koně, letos byl už osmý svod.

Co si mám pod svodem představit?
V jeho rámci se zapisují klisny do chovu, do plemenné knihy, hodnotí se kvalita hříbat, udělují se licence vhodným hřebcům. Ze začátku to byli strakatí teplokrevníci, Fríští koně. Teď už máme i vlastní odchovy černobílých koní Barokní Pinto. Svodů se účastní desítky chovatelů.

Kolik celkově chováte nedaleko Chomutova koní?
Máme asi čtyřicet koní, z toho polovina jich je Barokní Pinto a polovina Fellských pony. To jsou takoví větší poníci, na první pohled vypadají jako menší fríský kůň. Na nich jezdíme s dcerou a manžel je zapřahá.

Jak jste se vlastně k chovu koní dostala, měla jste je ráda už jako malá?
Koně mám ráda od dětství. Od malička jsem chtěla chovat koně a od malička jsem chtěla být veterinářkou. Byla to jasná volba od první třídy, kdy se nás paní učitelka ptala, čím bychom chtěli být. Tehdy jsme bydleli v činžovním domě, takže chov koní nebyl možný. Tak jsem chovala bílé laboratorní myšky. A morče. Ale můj prastrýc Vratislav Mikuta byl kdysi ředitelem hřebčince v Netolicích. Tak jsem asi podědila lásku ke koním od něj. Svého prvního koně jsem vlastnila až tady v Chomutově a tady jsem také poznala svého budoucího muže, který byl od mládí členem jezdeckého oddílu v Zooparku. Později dělal koňského podkováře. Tak jsme se sešli, dva lidé, kteří miluji koně. Opravili jsme starý dům a budovy k němu, podařilo se nám koupit pozemky a splnili jsme si sen.

Zní to jako pohádka, ale asi to nebylo vždy tak jednoduché a i dnes to musí být velká námaha. Jste veterinářkou, patří mezi vaše pacienty i koně?
Koně léčit nejezdím, ale zabývám se jen reprodukcí. Máme připouštěcí stanici. Ale náročné to je. Manžel se věnuje našim koním celý den, když máme štěstí, máme nějakého brigádníka na výpomoc. Já mám svou ordinaci tady v Chomutově a doma pomáhám manželovi co je třeba a na starost mám například připouštění, porody, očkování a spoustu „papírování“. Máme ještě dvě děti. Dcera sportuje na ponících, syn na kole.

Je něco, co byste jako chovatelka nového plemene a koní obecně, chtěla dokázat, co je Olympem pro chovatele koní?
Vždy nás v chovu žene dopředu touha vidět další generaci hříbat. Pečlivě vybíráme hřebce k našim klisnám. Dovážíme mražené sperma i ze zahraničí. Dnes není problém dovézt mražené sperma například ze Španělska, Holandska, Francie, Británie nebo Belgie. A pak rok čekáme na výsledky. A strašně se na to vždy těšíme. To nás žene dál.

Jak dobrý parťák a mazlíček dokáže být kůň?
Vybíráme si koně tak, aby měli dobrou povahu. Zvyknou si na člověka, komunikují s ním, přijdou k vám, chtějí pohladit, očichávají vás a snaží se zjistit, jestli pro ně nemáte třeba chleba. I při ježdění, zapřahání nebo ošetřování s vámi spolupracují, nechtějí vám udělat neplechu.

Pozná kůň, že se ho bojíte, když vás má v sedle?
Určitě to poznají a někteří koně se pak k těm lidem chovají ošklivě. Jezdce pak schválně shodí a mohou ho i zranit. Nebo neposlechnou a odejdou, kam se jim chce. Jsou ale i koně, kteří když cítí, že mají v sedle začátečníka, tak mu přibrzdí, počkají, než se pořádně usadí.

Za jak dlouho se dá poznat, že má kůň dobrou povahu anebo naopak, že dělá naschvály?
Je to hodně o výcviku i o výchově. Od hříběte. Hodně se povaha projeví při tréninku, jak mladý kůň spolupracuje a poslouchá nebo jestli je bázlivý. Může být i dominantní a s člověkem bojuje. Profesionální trenéři tohle poznají. Téměř každý kůň se však dá převychovat. Když se ale pak dostane do nezkušených rukou, tak se ta negativní povaha často vrací. Člověk by se měl chovat ke koni jako vůdce, měl by být asertivní, ale nesmí být zlý ani přehnaně hodný. Kůň musí mít z majitele respekt. Zároveň mu ale musí důvěřovat, aby splnil, co člověk chce. Protože když se vzepře sedmi set kilogramový kůň, tak ho člověk desetkrát lehčí neudrží.

Poranil vás někdy kůň?
No určitě! Za těch 25 let, co se člověk točí kolem koní, mnohokrát. Je to celkem nebezpečné. Vzpomínám si, že manžel přivezl novou kobylu na převýchovu, protože umí zacházet s problematickými koňmi. Neměla ráda lidi. Já procházela stájí a ona se mi zakousla do ramena, jizvu tam mám dodnes. Jindy mě zas mladá sportovní kobyla shodila a šlápla mi na břicho. Měla jsem prasklou ledvinu. Jiná mladá kobyla, když jsme jí před svodem holili strojkem, mě nakopla a natrhla mi svaly nad kolenem. Hříbátko mě kdysi koplo do čela. Úrazy jsou. Člověk si musí dávat pořád pozor.

Za posledních dvacet let přibylo majitelů koní. Často vídáme koně na zahradách u domů, na loukách. Jako veterinář i jako člověk z komunity znalců koní, setkáváte se s tím, že si lidé pořídí koně a vůbec neodhadnou, co to obnáší?
Ano a velmi často. Spousta lidí si pořídí koně a vůbec s ním neumí zacházet, rozmazlují je, podcení náklady na chov koně. Pokud jim pak kůň onemocní, náklady na léčbu v případě operace dosahují běžně do několika desítek tisíc korun. Například operace koliky vyjde i na sedmdesát tisíc. Lidé to podcení a týden před výplatou už nemají na krmení. Ti, kdo chtějí chovat koně, musí počítat s tím, že jen za základní péči není možné se dostat pod tři tisíce korun měsíčně. U náročnějších plemen nebo u sportovních není možné se dostat pod pět tisíc měsíčně. V této ceně si musíte vše udělat sám. To mluvíme o pořízení sena, slámy, ovsa a základních pomůcek, vodě, elektřině, odvozu hnoje. Další náklady jsou za kováře a veterináře. Pokud si někde necháte koně ustájit, náklady mohou vzrůst několikanásobně. Je to obrovský závazek. Jsme pak často svědky toho, že se lidé koní zbavují za zlomkové ceny v porovnání s tím, za kolik si je pořídili. Zjistí totiž, že každý měsíc jim narůstají náklady raketovou rychlostí.

Sedíme ve vaší ordinaci. Která zvířata patří mezi vaše nejčastější pacienty?
Samozřejmě psi a kočky. Narůstá počet morčat, králíků, myšek. Nedávno se mi stalo, že před ordinací na mě čekali lidi, měli v dece zabaleného takového kudrnatého malého černého pudla. Vypadal opravdu divně, říkala jsme si, že to bude asi vážný případ. Uvnitř pak koukám, že z té deky vyčuhuje kopýtko!!! Ukázalo se, že našli pokousané černé jehňátko. Zřejmě od lišky. Naštěstí ale rány nebyly hluboké, vydezinfikovali jsme je a nic vážného to nebylo. Když tady byl cirkus, tak jsem tady měla malého lva. A jednou jsem tady měla velkou krajtu.

Gabriela Jarůšková Mikutová
Veterinářka a chovatelka koní. Je vdaná, má dceru a syna.
Majitelka Nejkrásnějšího koně ČR 2011, kterým se stal Baron Fan Odingastate.
Její koně vlastní řadu ocenění z ČR i zahraničí.

Jan Beneš