V Deníku působíš přes dvacet let. Za tu dobu jsi nechyběl u žádných důležitých událostí. Patří mezi ně i velké demonstrace, kde ti šlo o zdraví. Jaká byla takzvaně „nejdrsnější“?
V roce 2000 jsem fotil antiglobalizační protesty v Praze, které se konaly v souvislosti se zasedáním Mezinárodního měnového fondu a Světové banky. V ulicích tehdy vypukla regulérní válka mezi demonstranty a policií. Bylo to tam šílené a naprosto bez jakýchkoliv pravidel. Vzduchem létaly zápalné lahve, dlažební kostky a další věci. Byla to jedna z největších demonstrací, co jsem zažil. V roce 2009 bylo „dusno“ také v Janově u Litvínova, kde probíhaly demonstrace neonacistů, příznivců dělnické strany a ultrapravicových radikálů. Nejdřív to vypadalo, že bude klid, ale potom se to zvrhlo v pouliční válku. Byli tam zranění policisté i novináři. Dokumentoval jsem i nepokoje ve Šluknovském výběžku v roce 2011.

Zdroj: DeníkVelké téma pro tebe byly i ničivé povodně, které Litoměřicko v uplynulých letech několikrát zasáhly.
Při těch srpnových v roce 2002 jsem skoro vůbec nespal. A když, tak na zemi v litoměřické redakci a místo polštáře měl štos novin. Všude byla voda a já se nemohl dostat domů do Lovosic, kde jsem tehdy bydlel. Dny i noci od chvíle, kdy se voda začala zvedat až po ten konec, jsem trávil většinu času v terénu. Vzpomínám si, jak jsme jezdili na člunu terezínskými ulicemi, kde bylo asi 180 centimetrů vody. To bylo také dost drsné.

V té době zřejmě nikdo nečekal, že se velká voda bude opakovat.
To ne. Říkali jsme si, že takové povodně už nikdy nepřijdou. A přišly. Například v roce 2006 to byly jarní, které ale nebyly v takovém rozsahu jako ty v roce 2002. Tehdy už jsem díky kamarádovi z roudnického letiště pořizoval i letecké snímky, které jsme čtenářům Deníku následně přinášeli. Poslední velké povodně jsem dokumentoval v červnu 2013. Strávil jsem je v podstatě s profesionálními hasiči, u kterých už tehdy pracoval můj syn. Přinášel jsem snímky a příběhy z nejvíce zasažených míst. Pro reportážního fotografa to byla opravdová škola života.

Povodně v roce 2013

Měl jsi někdy při své práci, ať při povodních nebo vyhrocených demonstracích strach o život?
Samozřejmě člověk přirozeně strach má. Nevěřím tomu, když někdo říká, že strach nemá. Každý máme v podvědomí nějaký strach a pud sebezáchovy, kdy si říkáš - co kdyby? Svojí roli ale hraje adrenalin. Jak říká jeden můj kamarád z policejní zásahové jednotky: „Hrdinů jsou plný hřbitovy.“ Je potřeba přemýšlet jestli ten záběr opravdu stojí za to. Pár fotografů ve světě si mylně řeklo, že stojí. Ten výsledný snímek ale už nikdo neviděl zveřejněný. Osobně jsem se více než u povodní bál právě při těch vyostřených demonstracích.

Přišel jsi tam i k úrazu?
Na jedné z nich jsem dostal zezadu do hlavy odraženým kamenem. Naštěstí to nebylo nic vážného, ale o život tam mezi létajícími dlažebními kostkami šlo. Měl jsem jen skejtovou helmu a vestu s nápisem „press“, které jsem si sháněl narychlo. Někteří kolegové nosili i plynové masky, protože v některých situacích se na obou stranách barikády používal slzný plyn, takže jsme si nezřídka zaplakali. V Janově jsem se ještě s jedním kolegou najednou ocitl v těsné blízkosti demonstrantů, kteří si nás vybrali za cíl a začali po nás házet kameny a stříkat slzný plyn. Kolega se začal dusit, ale naštěstí se nám podařilo sehnat čistou vodu, do které jsme namočili kapesník, aby přes něj mohl dýchat.

Naproti tomu si jako fotoreportér byl i u významných kulturních nebo společenských událostí. A fotil jsi celou řadu známých osobností. Která pro tebe byla nejvýznamnější?
Mezi ty přední patří určitě bývalý americký prezident George Bush mladší. Fotil jsem ho v roce 2007 při jeho návštěvě Prahy. Pět let předtím jsem měl tu čest a štětí fotografovat i jeho manželku Lauru Bush. Při cestě do Berlína za manželem se zastavila v Čechách a projevila přání navštívit Terezín. V tu dobu se zrovna konala Terezínská tryzna a já jsem dostával různá echa, že by se jí měla účastnit i nějaká velmi významná osobnost. Do poslední chvíle jsem nevěděl, kdo to bude.

Terezínská tryzna v roce 2007

Jak se ti podařilo k ní dostat?
To bylo hodně zajímavé. Její bezpečí měla na starost jak americká, tak i česká ochranka. Díky tomu, že mám na kriminálce hodně kamarádů, tak jsem byl víceméně důvěryhodný člověk. Společně s kolegou z jiného média jsme se tak mohli dostat až těsně před ní a pořídit skvělé fotky, aniž by nás u toho někdo zastřelil. Byla to rychlá akce. Řekli nám: vystoupíte z řady mezi pomníky, uděláte pár snímků a odejdete. Při tryznách v Terezíně jsem ale fotil i další významné státníky a osobnosti.

Litoměřicko je rájem filmařů a točily tu i zahraniční produkce. Ty jsi spousty natáčení fotil. Vzpomeneš si na nějakého slavného herce, který ti stál před objektivem?
V Ploskovicích jsem mimo jiné fotil francouzského herce Bruno Cremera. Natáčel tu jeden z dílů seriálu Komisař Maigret. Ačkoli nám všichni tvrdili, že nemá rád novináře a produkční nám focení domluvila s nejistým výsledkem, tak zřejmě zafungovalo kouzlo ploskovického zámku. Vysvitlo slunce a najednou se otevřely dveře karavanu a vykoukl usměvavý Bruno, který nás lámanou češtinou pozdravil a nechal se fotit. Při natáčení Bídníků jsem na doksanském zámku fotil i Gérarda Depardieu. Někdy, hlavně u těch zahraničních snímků se stalo, že nás vyhmátla ochranka a dvoumetrový chlap nás nesl za flígr z křoví. Občas to bylo i srandovní. Naposledy se mi díky shodě okolností podařilo vyfotit i známou herečku Scarlett Johansson, která točila v Úštěku na náměstí dnes už Oscarem oceněný film Jojo Rabbit. Připadal jsem si jako paparazzi, protože produkce nám focení nedovolila.

S neodmyslitelným foťákem jsi nechyběl ani u tragických událostí, jakými byly například vážné nehody nebo vraždy. Některé z nich tě zasáhly i osobně.
Mezi ně patří například vražda třebenického faráře Ladislava Kubíčka v roce 2004. Znal jsem se s ním dlouho a najednou jsem ho viděl ubodaného. V minulosti, ještě než jsem nastoupil do Deníku, jsem ho doprovázel na pohřby, které jsem tehdy fotil. Nakonec jsem dokumentoval i jeho pohřeb a následně soudy s jeho vrahy.

Rozloučení s biskupem Ladislavem Kubíčkem

Rozloučení s Ladislavem Kubíčkem vedl v třebenickém kostele emeritní litoměřický biskup Josef Koukl. I s ním ses znal a nakonec v roce 2010 fotil jeho pohřeb.
Ano, a nepochopitelné pro mě bylo, že jen pár týdnů poté se do biskupské hrobky na litoměřickém hřbitově vloupali zloději, aby ho okradli o šperky, se kterými byl pochován. I tuto kauzu jsem jako fotoreportér sledoval. S biskupstvím v Litoměřicích jsem navíc i blízce spolupracoval a mohl se tak dostat do míst, kam veřejnost ani novináři běžně nemohou.

Mezi události, které ti nikdy neuniknou, patří i vážné dopravní nehody. V minulosti jsi pracoval jako fotograf pro kriminální policii, takže jsi na ledascos zvyklý. Byl jsi přesto u nějaké nehody „nesvůj“?
Nejhorší pro mě byla tragická nehoda u Panenského Týnce v roce 2008. Tehdy se tam srazila dodávka s nákladním autem. Na místě zemřelo osm lidí, kteří cestovali v té dodávce. To bylo velmi nepříjemné. Zvláště když jsem tam viděl připravené vyskládané rakve čekající na naplnění. Policisté a hasiči skládali dohromady těla po kouskách. Na druhou stranu jsou smrtelné nehody nebo sebevraždy součástí mé práce a reportážní fotograf je absolvovat musí.

Nehoda u Panenského Týnce

Z Deníku jsi ze začátkem dubna oficiálně odešel. Budou tě lidé na Litoměřicku s fotoaparátem vídat i nadále?
To, že odcházím, neznamená, že s focením končím. Nastupuji do nového zaměstnání, které je mimo obor. Bohužel doba je taková a nedá se nic dělat. Fotoreportážím z aktuálního dění, především z Litoměřicka, se ale budu věnovat dál a v Litoměřickém deníku budu dál své fotografie publikovat. Moje pracovní náplň se však otočí, zatímco elektrotechniku jsem doteď měl jako koníčka, bude mou novou pracovní náplní. Chci navíc "oprášit" focení svateb, se kterým jsem po škole v roce 1979 de facto začínal.

Proč vlastně z Deníku odcházíš?
Nechci to příliš rozebírat. Nově nastavené pracovní podmínky mi zkrátka nevyhovovaly, ale externí spolupráce se nezříkám. Popravdě - odchází se mi těžko. Není to pro mě jednoduché a necítím žádnou zášť. Na druhou stranu budu mít po těch letech čas na rodinu, protože posledních třiadvacet let jsem byl v pohotovosti připravený vyrazit do terénu sedm dní v týdnu a čtyřiadvacet hodin denně.

Abychom nekončili příliš smutně, je něco co jsi během své profesionální dráhy ještě nefotil?
Kromě ufonů jsem fotil už úplně všechno (smích).