Každý rok na něj myslí desítky lidí. 3. září v den, který se pro něj stal osudný, jeho pomník opět ožil květinami

Včera to byly přesně čtyři roky. Přesně čtyři roky ode dne, kdy do služby naposledy nastoupil policista Roman Jedlička. Osudného 3. září 2008 se naposledy rozloučil se svou přítelkyní, která čekala jeho dítě a šel dohlížet na bezpečnost. V ten den společně se svými kolegy dopadl vraha. Sám však zemřel.

Ani po čtyřech letech na něj desítky lidí nezapomněly. V jejich srdcích žije dál. Jen k pietnímu aktu se dostavilo odhadem sto padesát lidí mezi nimiž nechyběli rodiče, přítelkyně s již téměř čtyřletou dcerou a dalšími příbuznými, kolegové a kamarádi. Vedoucí územního odboru police Jaroslav Peleška pak pronesl proslov, kde připomněl hrdinský čin Romana Jedličky Všichni pak uctili jeho památku minutou ticha.

Poté pomník Romana Jedličky ožil barvami květin, které mu lidé přinesli. Nechyběly ani květiny od vietnamské rodiny, která ve stejný den přišla o jednoho ze svých členů.

Co se 3. září 2008 vlastně stalo?

Devětatřicetiletý sériový vrah Roman Postl z Teplic se v onen osudný den pohyboval centrem Chomutova. To už měl za sebou tři vraždy. Přišel do baru Las Vegas. Zřejmě chtěl peníze, vietnamský mladík mu je možná nechtěl vydat. Okolo průběhu panují dodnes nejasnosti, ovšem výsledek byl jasný. Vrah barmana zastřelil a herna začala hořet.

To, že se něco děje, zpozoroval jeden z nájemníků, který nakonec přivolal policejní hlídku. Ta začala střelce pronásledovat a dostihla ho právě před starou poštou. Útočník znovu vytáhl pistoli a strhla se přestřelka. Jedna z kulek zasáhla osmadvacetiletého policistu Romana Jedličku do hrudníku. Těžce zraněný byl převezen do nemocnice, kde krátce na to zemřel.

Postřelen byl i několikanásobný vrah. Lékaři ho ihned operovali. Poté byl chvíli dokonce při vědomí, hovořil s policisty, kterým se přiznal k další vraždě. Nakonec ale vážná zranění nepřežil, zemřel 8. září, pět dní po přestřelce.

Dvojnásobná vražda otřásla širokou veřejností i policejním sborem. Zastřelený mladý policista sloužil u policie osm let. Na světě po sobě zanechal ještě nenarozenou dcerku Natálku.

Natálka si myslí, že tatínek je pořád s námi, že je andílek

Alenou Brokešová, družka zastřeleného policisty.Rozhovor s Alenou Brokešovou, družkou zastřeleného policisty Romana Jedličky

Již po čtvrté se policisté z Chomutovska, přátelé vašeho partnera a samozřejmě rodina sešli u jeho pomníku. Jak se vy sama díváte na tento pietní akt?
Já bych řekla, že on byl hlavně úžasný člověk. Myslím, že tohle uznání si zasloužil. I když jsou chvíle, kdy si říkám, jestli by nebylo lepší, aby na něj každý myslel a vzpomínal sám. Tohle je bolestné. Zasloužil si to, ale bolí to.

Nemáte vztek na policii jako takovou. Na to, že nebyli její zástupci v ten osudný den dostatečně vybavení?
Já jsem měla vztek na celý svět a zlobila se na něj. Hledala jsem, na koho hodit vinu. Nemyslím si ale, že je to o policii. I když jsem se ze začátku snažila hledat chyby i tam. Myslím si, že to je o systému. Protože kdyby Postla nepustili, tak by se tohle vůbec nestalo. Celkově mi to připadá, jako zahazování těch kluků, kteří se snaží, zavřou syčáka a oni ho pustí, protože nemají dostatek důkazů nebo z jiných důvodů. Myslím si, že je to o systému ne o policii.

Jste ráda, že byl váš přítel policistou nebo byste byla raději, kdyby byl dělník a byl tu ještě s vámi?
Já se přiznám, že nad tímto jsem nikdy nepřemýšlela. Teď už vím, že bych uniformu doma mít nechtěla.

Jak žijete dnes? Jakým způsobem vzpomínáte na svého přítele a otce své dcery? Je si vaše dcera vědomá toho, co se stalo? Jak to přijala?
Myslím, že to Natálka nijak nevnímá. Myslí si, že tatínek je pořád s námi, že je andílek. To je vlastně ta základní věc, se kterou jsem začala. To co se stalo, zatím určitě nechápe. Jednou to ale přijde. A musím říct, že na to nejsem vůbec připravená. Otázky typu proč tatínek není s námi a může být tamhleto můj tatínek, jsou opravdu těžké. Mám přítele, který se snaží. Funguje s námi tak, jak by měl fungovat, ale ona v něm tatínka pořád ještě nemá.

Máte tedy přítele, Roman vám ale stále chybí…
Mám přítele. Chybí mi furt, když se podívám na malou, tak chybí.

Jak dlouho vám trvalo se z tohoto šoku vzpamatovat? Co vám pomohlo?
Pomohla mi Natálka. Musela jsem se držet. Natálka za mne dýchala. Já věřím, že kdybych nebyla těhotná, tak jsem skončila úplně někde jinde a mnohem hůř. Ta holka mne držela při životě.

Cítíte se bezpečně po tom, co se stalo? Zemřel policista - člověk, který chránil ostatní?
Já se bezpečně cítím, ale mám strach o lidi okolo. Když slyším záchranku, tak přemýšlím, kdo, kdy a kam jel, co se stalo, jestli jsou všichni v pořádku. Takže ne že bych se já o sebe bála, ale bojím se víc o rodinu a odnáší to především moje dcera. To už mi říkají i lidé kolem, že to přeháním, ale já na ní prostě dávám mnohem větší pozor, než dávají jiné maminy.