Renata Šindelářová: Říká se, že kdo hodně čte, tak si jednou zkusí i něco napsat

Jak jste se dostala k psaní? Vyrostlo to z nějaké vaší dětské touhy?
Říká se, že děti, které hodně čtou, jednou zkusíi psaní. Vlastně je to logické. Hodně jsem četla a první povídku jsem vytvořila ještě na základní škole asi v deseti letech.

Kdy jste se pustila do své první knihy a z jakého popudu?
Napsala jsem ji na mateřské dovolené. Začala jsem už v těhotenství, bylo rizikové, takže jsem byla déle doma a začala psát delší dílo. Měla jsem touhu vyzkoušet si to a tím, že se mi naskytl větší časový prostor, nastal ten správný okamžik. Na začátku, když jsem se do psaní pustila, jsem nevěděla, že bude mít nakonec tolik stránek. Pět set. Dnes je moderní psát hubenější knihy. I když my zarytí čtenáři stejně máme radši ty tlustší (smích).

Vzalo vám ji nakladatelství obratem?
Ne. Trvalo pět let, než jsem našla nakladatele. Bylo to i tím, že tehdy se nic neposílalo elektronicky. Psal se rok 1994. První dílo jsem napsala na stroji, měla jsem jen jeden výtisk, posílala ho poštou a pokaždé doufala, že mi ho vrátí. Vyšlo to napotřetí u nakladatelství Petra. Hlavní hrdinka mé knihy se jmenovala stejně, což byla super náhoda, proto jsem tam originál poslala. Vydávala jsem pak v Petře své knihy až do roku 2008, ale tento nakladatel již bohužel neexistuje.

OBRAZEM: Dárci krve převzali v Chomutově ocenění

V jakém tempu jste pokračovala v psaní? Co rok to kniha?
V podstatě trochu to odpovídá, někdy byly dvě za rok, někdy jsem měla dva roky pauzu. Pak jsem měla velkou pauzu od roku 2009. Tvořila jsem, ale ta díla někdy nenašla nakladatele a jindy se nelíbila mně samotné, tak jsem je odložila, že je někdy přepracuji. Tehdy jsem navíc hodně psala články na internet, takže jsem psala stále, jen jsem se přesměrovala.

O čem píšete nejčastěji?
Většinou to jsou romány pro ženy, povídky a teď píšu gamebooky pro děti.
Je nějaké dílo, na které jste zvlášť pyšná a nezměnila byste na něm ani čárku?
Starší knihy po sobě nemůžu číst, protože najdu vždy něco, co bych chtěla změnit. Takže nejsem, bohužel. Popravdě největší radost teď mám z gamebooků, protože mám na ně zatím asi největší odezvu. Líbí se dětem, rodičůmi učitelům. Možná jsem na ně nejvíc pyšná i proto, že mě stojí nejvíc práce.

Gamebook je oproti románům a povídkám zcela jiná disciplína. Jde o textovou hru, ve které si čtenář jako hlavní hrdina sám skládá příběh, protože si vybírá z více možností. Co vás k této tvorbě přivedlo?
Oslovilo mě nakladatelství Portál, jestli bych něco takového dokázala vytvořit pro děti. Bylo to poté, co jsem jim nabídla povídky pro děti psané v historickém kontextu. Pustila jsem se do toho a napsala tři gamebooky. Jeden se zastavuje v různých historických obdobích, mimo jiné u svatého Václava nebo v době Václava IV., když byl ještě dítě, druhý je z Rudolfinské Prahy a nejnovější Kdo zachrání planetu je zaměřený na přírodu. Ochrana přírody mě zajímá. Od loňského roku vedu v Klášterci nad Ohří přírodopisný kroužek a trochu mě rozčiluje, že jsou stále důležitější ekonomická a politická témata, než ta ekologická, ačkoli si myslím, že když si teď nezachráníme přírodu, nebude pak v ekonomice co řešit.

Zdroj: archiv Renaty ŠindelářovéJsou vaše gamebooky víc zábava nebo vzdělávání?
Je to hraní, čtení, vzdělávání.

Když píšete, máte rituál, díky kterému se do práce rychleji ponoříte?
Důležité jsou pro mě sluchové vjemy, takže to bývá nějaká relaxační hudba. Když mohu psát venku na zahradě, zpívají mi k tomu ptáci.

Jste rutinér, který si k tomu sedne a každý den napíše nějaký počet stránek, nebo píšete nárazově, když přijde inspirace?
O nějakou pravidelnost se pořád snažím, ale vydržím u toho nejvýš týden. Dříve jsem psala po večerech a víkendech, teď kdykoli během týdne, ale do toho vedu kroužky tvůrčího psaní, takže mám každý den jiný.

Hledají se vám náměty lehce?
Mám jich hodně, stačí jen vybírat. Například když jsem začala dělat jógu a meditovat, začala jsem s tím i psát ezoteriku. Člověka to trochu ovlivní i při psaní. Teď se přesouvám k přírodě, kromě gamebooku pro děti se chystám i na knihu pro dospělé s touto tématikou. Ale i kdyby mi došly nápady, mám doma další, které můžu oprášit.

Čím je pro vás psaní? Puzení, nutnost, radost? Něco jiného?
Zpočátku je to puzení, když vymýšlím kostru příběhu. Jakmile si k tomu sednu a musí to jít na stránky, pak už je to o té práci, výdrži a rutině. Dochází k situacím, že nejedu na výlet, protože musím psát.

Panenská sklizeň je pod střechou. Vinice v Tušimicích dala první úrodu

Aby toho nebylo málo, vy nejen píšete, ale založila jste i vlastní nakladatelství Literární strom. Usnadňuje vám jako spisovatelce život? Asi odpadl problém s přesvědčováním nakladatelství, že zrovna vaše kniha stojí za vydání?
Ano, odpadl problém s hledáním nakladatele, ale život mi to neusnadnilo, objevily se jiné problémy, především s propagací. Jako malý nakladatel nemám své tiskoviny, ve kterých bych nakladatelství propagovala. Mnozí knikupci či čtenáři o mně ani nevědí. Dnes máte v knihkupectvích stojany s knihami, které jsou takovým luxusním místem. Knihkupec tam může dát titul, kterému věří, nebo si ho jako nakladatel můžu zaplatit. Jenže to si nemohu finančně dovolit.

Pak tedy narážíte na podobný problém, jako když jste oslovovala nakladatelství a přesvědčovala je?
Ano, jen se to přesunulo.

A v čem je tedy výhoda mít vlastní nakladatelství?
Výhodu vidím v tom, že si sama řídím, jak vypadá obálka. To je pro mě obrovská výhoda, protože se mi mnoho obálek v nakladatelství Petra nelíbilo. Přišly mi kýčovité, ale nemohla jsem do toho mluvit. V jednom případě mě dokonce přesvědčili, abych změnila název titulu. Dodnes toho lituji. Také mi u nakladatelů vadilo, že nemám žádnou představu, kolik titulů se prodalo.

Získala jste tedy více svobody a kontroly nad svým dílem?
Ano. Teď jsem si svým pánem. Samozřejmě ale zjišťuji, že všechno má svá úskalí. Možná to budu nějak kombinovat, částečně budu tituly nabízet k vydání jinde a částečně si je budu vydávat sama. Zjistila jsem, že jsem nakladatelství založila v nejhorší době, prodává se stále méně knížek.

Mikina, rifle, bunda. Zloděj navštívil tři obchody v otvické obchodní zóně

Učíte dnes také tvůrčí psaní, kdo učil vás?
Nikdo, učila jsem se pokusem a omylem. Stále nemůžu říct, že bych byla se svými knihami úplně spokojená, sama bych potřebovala, aby mi knihy někdo korigoval. Na vlastním díle vidíte chyby hůř, nemáte potřebný nadhled. Vidím to třeba po roce. Co jsem mohla udělat jinak, vtipněji, napínavěji. Ale když mám knihu napsanou, nevydržím ji hned nevydat (smích).

Jaké jsou vaše základní rady posluchačům tvůrčího psaní?
Jsou tam dvě základní linie, kdy si hrajeme a rozvíjíme fantazii a pak je tam ta práce a dřina, kdy hledáme různá synonyma, učíme se psát, aniž bychom používali klišé. Snažíme se jednu věc napsat různými způsoby, to je asi nejzásadnější věc, kterou tam děláme.
Píšete také povídky do česko-německého souboru Stíny nad Krušnými horami. Kde je čtenáři najdou?
Knihu, za níž stojí Nadace St. Joachym v Jáchymově, lze zakoupit na internetu, je v knihkupectvích a regionálních infocentrech.

Dá se psaním uživit, nebo je to koníček?
Je to spíš koníček, ve skutečnosti mě živí lektorství. Ale psaní mě k němu přivedlo. Co se týká vydávání knih, jsem ráda, když se mi vrátí, co do toho vložím.