Devatenáctiletý Tomáš Ráliš, talentovaný student septimy kadaňského gymnázia, se umístil na druhém místě celostátní literární soutěže o nejlepší esej. Pořádá ji katedra bohemistiky Filozofické fakulty Univerzity Palackého. Student Tomáš Ráliš uspěl s esejí Jsou dnes ještě spisovatelé svědomím lidstva? Podle slov Jany Kolářové odborná komise složená ze členů katedry bohemistiky s potěšením konstatovala, že soutěžní příspěvky měly vysokou úroveň.

Jak jste se cítil, když jste se dozvěděl o svém umístění?
Od této eseje jsem nic neočekával, do soutěže ji poslal Pavel Brycz, se kterým konzultuji své literární pokusy, ale o to sladší byla pro mne ta radostná zpráva. Celé to mnou otřáslo a já nevěděl, co si o tom myslet. Neustále jsem si říkal: Je to vůbec možné? Ten úspěch ve mně rozbouřil krev a já si připadal, jako by mi do žil vplula dávka adrenalinu. Dlouho se mi nic nedařilo, zejména matematika není mojí silnou stránkou, a já si připadal trochu ztracený sám v sobě. Ale pak to přišlo! Docela často se cítím dost nejistě, příliš přemýšlím o prostých věcech a věci si mnohdy zbytečně komplikuju, ale, koneckonců, nepochybuje jenom blbec. Tuto esej jsem psal dost narychlo, možná právě proto je asi dobrá, byla šitá horkou jehlou a neuhlazené, hrubé stehy někdy drží nejlépe. Kdybych nevěděl, o čem psát, bylo by zbytečné laciné torzo šperkovat čtrnáct dní. Téma, které se týká vztahu spisovatelů i jiných umělců a svědomí se mne vždy hluboce dotýkalo a já byl rád, že bylo pro soutěž vybráno. Potěšilo mě, že jsem se mohl zrovna k tomuto tématu po svém vyjádřit.

Jaké jsou vaše plány do budoucna?
Psaní bych se rád dále věnoval a úspěch s esejí mi ukázal, že to snad není v mém případě slepá ulička. Chtěl bych se po gymnáziu dostat na pražskou DAMU na obor režie-dramaturgie činoherního divadla, nebo do Brna na JAMU na tentýž obor. Je to můj velký sen a stále doufám, že se mi vyplní, když mu půjdu naproti. Připravuji se na přijímací zkoušky a to zabírá hodně času, takže je to občas v kombinaci se školou na hlavu. Mám dopsanou svoji první divadelní hru, o níž teď nemohu více prozradit, protože s ní mám ještě nějaké plány a mluvit o ní by jí akorát uškodilo. Mám v hlavě několik projektů, ale zatím se v tvorbě hledám a zkouším, co je pro mne nejvhodnější formou k vyjádření mých myšlenek, popřípadě postojů.

Pavel Brycz

Esej Tomáše Ráliše

Jsou dnes ještě spisovatelé svědomím lidstva?

Vždy, když se nad lidstvem stahovala temná mračna, uchylovali se lidé ze strachu a zoufalství k hledání morálních vzorů, které by na sebe převzaly odpovědnost a chovaly se tak, aby k nim mohla většinová společnost, sama slabá a nemorální, vzhlížet. Lidé se vědomě klamou tím, že si idealizují veřejně známé osobnosti – hudebníky, herce, nebo právě spisovatele. V období morálních krizí hledají lidé naději a spásu u těchto osobností, ale ulevují tím pouze sobě a hází břemeno na cizí hřbet. Otázkou je, proč by spisovatelé vůbec měli být „svědomím lidstva"?

Spisovatelé šli v běhu dějin mnohokrát hlavou proti zdi. Mnoho autorů bojovalo například s církví nebo s politickým režimem, ale to neznamená, že by stáli v opozici proto, že by se domnívali, že je to jejich morální povinností. Například spisovatel Pavel Kohout kvůli tomu byl obětí represí, vydírání a šikany ze strany komunistického totalitního režimu. Ale jednal tak, jak jednal, právě kvůli tomu, že by se cítil být svědomím ostatních československých občanů? Myslím, že nikoliv. Sám Kohout ve svém memoarománu Kde je zakopán pes popisuje, jak nelehce snášel řeči lidí, kteří mu vyjadřovali tichou podporu za to, co za ně a za všechny ostatní dělá. Nedělal to pro nějaké poklonkování pasivních a zastrašených spoluobčanů, ale pro hodnoty, v které věřil. Tyto trpké věty mě donutily uvažovat nad tím, v jaké pozici je autor stojící proti moci. Umělec toužící přetvářet svět bojuje svými díly proti zavedeným pořádkům, ale nemusí tak bezpodmínečně činit z morální povinnosti. Přesto jsou to právě spisovatelé, kteří se výrazně podíleli například na vzniku Charty 77, kteří sepisovali nejrůznější petice a šířili zakázanou literaturu. Spisovatelé disponují prostředkem, kterým mohou účinně ovlivňovat myšlení lidí a tím přetvářet dějiny. Spisovatelé svým jednáním získají v době morální krize buď slávu, nebo opovržení, pokud zůstanou schováni ve stínu mimo hlavní proud nebo dokonce kolaborují s režimem. Pak jsou dle některých lidí zrádci a zbabělci. Hladová společnost se třese na to, aby rozevřela tlamu a rozcupovala odpadlíky, kteří neobstáli. Proč má ale spisovatel nést větší tíhu než jiný člověk? Vždyť spisovatel, stejně jako ostatní umělci, je obyčejným člověkem, který je ale zároveň neobyčejný tím, co dělá a vytváří – ale ne svojí podstatou. Lidé hledí spásně na umělce a čekají, jak a co udělají. Ale co když sám spisovatel neví, jak se zachovat a na čí stranu se přiklonit? Bude jenom stát a dál čekat? Zvolí menší zlo? Zvolí vůbec? Možná jsou spisovatelé vnímáni jako svědomí lidstva, protože mnozí lidé jsou neochotní převzít svůj díl odpovědnosti…

Jak je tomu dnes a jak tomu bylo v minulosti? Nebylo dříve skutečně všechno jinak? Obávám se, že dnes již vůbec nelze mluvit o tom, že by měli být spisovatelé jakýmsi svědomím lidstva. Podívejme se například na rozdílné vnímání dřívějších a současných spisovatelů (a jiných umělců) společností a politiky. Jiří Voskovec a Jan Werich by byli po začátku nacistické okupaci dozajista popraveni za hry, které jednoznačně zesměšňovaly Adolfa Hitlera a nacistické Německo, a před jistou smrtí je zachránila emigrace. Osvobozené divadlo je jasným příkladem autorského divadla, které se snažilo ovlivnit dění ve společnosti, varovat před narůstajícím nebezpečím a reflektovat společnost. Ale kvůli svědomí? Spíše bych to nazval vnitřní potřebou vyjádřit svůj postoj k aktuálnímu dění a pokus bránit se před obřím zlem číhajícím doslova „za humny". Dříve měli spisovatelé mnohem silnější postavení ve společnosti a svým dílem mohli společnost rozbouřit, ale dnes již lze mluvit jen o jakémsi čeření. Politická satira je v naší společnosti tak běžná, že ji téměř nevnímáme, zatímco v dobách totality lidé hledali jinotaje i ve hrách, které s tehdejší politikou ani nesouvisely. Spisovatelé jsou dnes vnímáni jako výrobci nevšední zábavy, knih, kteří pestří širokou paletu dostupných volnočasových aktivit. Pozice spisovatele v rámci společnosti již není dle mého názoru tak vážená. Bohužel. V situacích, kdy se různétotalitní systémy pokoušely cenzurovat nějakého autora, daly tím vlastně najevo, že je důležitý a stojí jim za to, aby jej pronásledovaly. Paradoxně ho tím udělaly důležitějším. V tom se pozice spisovatelů výrazně změnila. Zkusme si představit, že by se někdo pokusil cenzurovat například Jo Nesboa. Taková mediální smršť, která by se snesla na cenzory v obraně autora, by nejspíše vyvolala společenské pobouření ve světovém měřítku. Pochybuji, že by si někdo dovolil cenzurovat tak populárního spisovatele. Ale proč? Přestože by nějaký velmi populární spisovatel psal protistátně laděné pamflety, ani v této situaci nestojí vládě za to, aby jej perzekuovala, protože by to byla mezinárodní ostuda a dopad jeho myšlenek není tak velký, jak by tomu bylo dříve, protože kritika společnosti a politiky se nachází v dílech nejrůznějších žánrů. Nejsem si ale přesně jist, čím to je. Vliv spisovatelů se výrazně mění tím, že lidé méně čtou, alespoň myslím. Dnes lidé holdují spíše pasivní zábavě, zábavě nespolečenské až asociální, když tráví hodiny a dny před různými obrazovkami. Nehodnotím, zda je to dobře nebo špatně, jen poukazuji na současný stav, který mohu vidět kolem sebe. Komerčně úspěšní autoři sice vydělávají díky svým věrným a dychtivým fanouškům, kteří kupují knihu za knihou, ale autoři noví mají opravdu trnitou cestu k úspěchu; hodiny a hodiny čekání před zavřenými dveřmi, dělání nepříjemných kompromisů a brutální zásahy do jejich díla ze strany vydavatele.

Vůbec pokládat někoho za svědomí lidstva je ošemetné a nebezpečné. Každý člověk jako svobodná a myslící bytost by se měl chovat dle svého svědomí a nesvalovat odpovědnost na jiné lidi. Je samozřejmé, že když se společnost, stát, svět, topí v krizi, chytají se lidé i stébla. Ale nebylo by lepší, kdyby se naučili plavat?

Nemyslím si, že by spisovatelé kdy byli svědomím lidstva. Rozhodně byli často snílci a rebelové a toužili změnit svět, ale současně nebyli svědomím lidstva, to je přehnané. Když už bychom ale považovali spisovatele za svědomí lidstva, tak bychom při hlédnutí se do minulosti narazili na události, u kterých bychom si museli klást otázku: „Jak to jen mohli dopustit?" Ale je to jinak, nebuďmezabednění a neházejme vinu na ostatní a řekněme si spíše: „Jak jsme to tehdy mohli dopustit? Jak můžeme nyní dopouštět všechno to zlo, které se kolem nás děje?" Vidíte, není příjemné cítit se odpovědným za všechno zlo, co kdy bylo na světě spácháno, tak k tomu netlačme ani nikoho jiného, když bychom to sami neunesli.