Bude to zhruba rok, co se Radek Houška stal ředitelem územního odboru policie v Chomutově. Chomutovský deník je vůbec první médium, kterému poskytl rozhovor.

K policii jste šel na přelomu osmdesátých a devadesátých let minulého století. Tedy v době mnoha společenských změn. Řada lidí začala podnikat, objevovat nové možnosti. Proč jste se rozhodl pro práci u policie?
Už jako malí jsme si hráli na policisty a zloděje. A já byl vždy tím policistou, možná proto, že jsem byl vždycky dost urostlý. Bavilo mě chránit slabší. Na základní škole jsem chodil do střeleckého kroužku. Když jsem se pak rozhodoval, kam po základní škole, byla tu i možnost vojenské školy. To jsme ale s rodiči zamítli. Takže jsem absolvoval výuční obor s maturitou ve Škodě Plzeň. Když jsem v roce 1990 narukoval, řekl jsem, že mám zájem o práci u SNB. V září 1990 jsem pak nastoupil na střední policejní školu v Hrdlořezích.

Plk. Mgr. Radek Houška
v roce 1990 nastoupil na střední policejní školu
. Jako policista začínal v roce 1991
v Plzni Lochotíně, od roku 1995 byl kriminalistou se specializací na krádeže a vloupání do aut. Od roku 2013 byl v Domažlicích zástupcem ředitele územního odboru, od roku 2019 pak je ředitelem územního odboru Policie ČR Chomutov. Žije v Plzni s přítelkyní.

Po Sametové revoluci hodně lidí od policie odcházelo. Ti, kteří šli opačným směrem, měli ideál policisty ze západních akčních filmů. Měli hlavu plnou ideálů. Jak jste to měl vy?
Rozhodoval jsem se ve věku, kdy jsem nevnímal nějaké politické souvislosti. Uvědomil jsem si všechno, až když převrat přišel. Pro mě bylo stále tím hlavním pomáhat slabším a dbát na pořádek. Cítil jsem ale, jak byla policie po Sametové revoluci vnímána negativně. I kvůli represím, které uplatňovala před rokem 1989.

Dnes, tedy po třiceti letech jste ředitelem územního odboru v Chomutově. Jak vypadala vaše policejní praxe, čím vším jste prošel?
O policejní škole už jsem mluvil. Po jejím absolvování mě převeleli na obvodní oddělení Plzeň Lochotín. Tam jsem si vyzkoušel všechno od piky. Od ledna 1995 jsem nastoupil na kriminální policii v Plzni. Po roce jsem se stal vedoucím skupiny. Zabývali jsme se krádežemi a vloupáním do motorových vozidel. V roce 2013 jsem přešel do Domažlic, kde jsem dělal zástupce ředitele územního odboru. Odtamtud jsem v březnu 2019 přešel sem do Chomutova.

To je kus cesty. Co na to vaše rodina? Přestěhovala se s vámi anebo dojíždíte denně 120 kilometrů do Plzně?
Trvale žiji v Plzni s přítelkyní, se kterou jsme spolu už 27 let. Máme dvě děti, nevlastního syna a dceru. Už v době, kdy jsem dojížděl do Domažlic, byly děti velké a myslím, že i našemu vztahu s přítelkyní to prospělo. Víc jsme se na sebe těšili. Teď je ta vzdálenost dvojnásobná. Snažím se každý den jezdit domů, někdy to ale nejde a přespím v Chomutově.

Předpokládám, že Domažlice byly ve srovnání s Chomutovem mnohem idyličtější působiště, ať už co do množství trestných činů i jejich povahy?
Zažil jsem markantní rozdíl, když jsem z Plzně přecházel do Domažlic. V krajském městě máte všeho víc a platí to i o trestných činech. V Plzni se odehrála polovina všech trestných činů v rámci celého kraje. Domažlice jsou ve srovnání s krajským městem proto hodně pohodové. Ale i tam byla specifika vyplývající z polohy okresu. Například pouliční prostituce tam byla velkým problémem, Domažlicko totiž sousedí přímo s Bavorskem. Takže když jsem pak přišel do Chomutova se zkušenostmi z Plzně, zásadní rozdíl jsem necítil. Snad jediný v tom, že tady je více nezaměstnaných, sociálně slabých. V Plzni to zas byli pracující cizinci, kterých je ve městě hodně, a často jsou problémoví.

Za těch třicet let praxe, kterou jste začal na ulici, jste si prošel základy vaší práce, pracoval jste na kriminálce, pak v řídících funkcích. Nastal v minulosti okamžik, kdy jste chtěl s prací u policie skončit? Kdy jste si třeba řekl, že už dál nemůžete?
Ten okamžik přišel asi před dvanácti lety. Kladl jsem si otázku, jestli se ještě chci setkávat s těmi samými lidmi, myslím tím pachatele trestných činů. Jestli není čas, začít dělat něco úplně jiného. Dokonce jsem měl i podanou žádost o propuštění ze služebního poměru. Tehdy jsem celou noc nespal a všechno se ve mně mlelo. Nakonec jsme si ale s přítelkyní řekli, že jít pracovat jinam, není dobrý nápad. Musel bych se v určitém věku učit novým věcem, po dvaceti letech bych se musel adaptovat na jiné prostředí. Navíc sociální jistota u policie byla a je zásadní. Obrazně řečeno, policistou jsem se narodil a jako policista asi i zemřu.

Třicet let policejní praxe, to už je mnohastránková kniha vzpomínek. Máte za sebou případ, který vám dodnes nedá spát? Ať už svou brutalitou anebo tím, že jste nenašel pachatele?
Zažil jsem toho hodně, na psychiku jsou nejhorší násilné trestné činy. Ale případ, na který často vzpomínám, patří do oblasti tzv. autokriminality. Na přelomu tisícletí jsme se zabývali krádežemi aut na území tří krajů. Způsob provedení byl vždy stejný. Zloději působili zásadně v satelitních částech velkých měst. Tam, kde byly novostavby, vily a rodinné domy, kde také žili většinou majetnější lidé. Ti, když vyjížděli z garáže, museli vystoupit z nastartovaného vozu a jít garáž zavřít. A zrovna ve chvíli, kdy opustili vůz a šli zavřít garáž nebo branku, zloděj nastoupil do auta a během chvíle odjel. V jednom případě pachatel odjel i s malým děckem v autosedačce. Po několika stovkách metrů zastavil, dítě vyndal a ujížděl dál. Když jsme se chystali skupinu dopadnout, pracovalo na tom asi 200 policistů najednou. Bylo to hodně logisticky náročné. Dokázali jsme jim asi osm a dvacet krádeží.

Zarazil mě způsob, jakým zloději vykradli v pátečním odpoledni klenotnictví na náměstí v Chomutově. Žádné důmyslné plány, maskování. Jsou dnes pachatelé drzejší, otrlejší?
Je to otázka anonymity ve větších a velkých městech. Fluktuace. Lidé jsou tu a tam pár dní a odjíždí. Tito lidé se nebojí jít do přepadení bez maskování, protože ví, že je nikdo nepozná.

Některá velká města se snaží osadit hlavní dopravní tepny a ulice kamerami, které dokáží snímat obličej s následným porovnáním v databází hledaných osob. Je to podle vás způsob, jak učinit veřejný prostor bezpečnější?
Je třeba si uvědomit, že každý z nás má snahu ochránit si svůj majetek. Na rodinné domy si instalujeme kamery, kamery dáváme za čelní skla našich aut. A protože i města někomu patří, ať už jsou to samosprávy, správci silnic a budov, tak i oni chtějí mít svůj majetek chráněný. Takže si myslím, že kamery jsou dobrým nástrojem. Nejsou tu ale proto, abychom někoho sledovali a sbírali data.

Veřejnoprávní i soukromé televize chrlí řadu kriminálních seriálů. Ať už to jsou Případy 1. oddělení, Kriminálka Anděl, Kriminálka Ostrava anebo retro Pod hlavou. Máte jako policejní ředitel ještě náladu dívat se v televizi na své fiktivní kolegy?
Sleduji české kriminálky. Americké a jiné ne. Většina situací je tam totiž mimo realitu. Například, když během půl minuty v terénu mají vyhodnocenou DNA. Ale Amerika je zemí netušených možností, tak nevím (smích). Mám rád Případy I. oddělení. Opravdu to byl seriál, který věrně ukazoval prostředí u policie. Sledoval jsem i seriál Pod hlavou. Některé reálie totiž znám z vyprávění kolegů, kteří pracovali u policie před rokem 1989. Odpočívám u sledování kriminálek, ale nedokáži se na ně dívat jako divák. Pořád jsem policajt.

Jan Beneš