Když vejdete do Muzea hodin v Klášterci nad Ohří, máte pocit, že jste se stali pány vašeho času. Na stěnách, ve vitrínách, všude kolem vás visí stovky historických hodin, hodinových strojků. Fascinují svým provedením, tím, co všechno umí měřit, co všechno dokáží rozpohybovat a v neposlední řadě i tím, jak vlastně fungují. Svět hodin je bezesporu fascinující a magický zároveň.

Sbírku vlastní Václav Šimonovský ml. se svým otcem. Veškeré zvuky hodin v nové pohádce Hodinářův učeň, natočili filmaři právě tady! „Hodiny jsou pro mě smyslem života,“ přiznal Václav Šimonovský mladší v rozhovoru pro týdeník Chomutovsko.

Kolem nás jsou desítky starožitných hodin, kdo z vaší rodiny je začal sbírat?
Sbírku založil můj táta. První hodiny si pořídil v sedmnácti letech, dostal je od nějaké paní za to, že jí složil uhlí. V mládí pracoval v Teplicích. Byl tam obchod se starožitnostmi, otec tam rád chodil. Časem si získal sympatie vedoucí prodejny a ta mu dovolila poznávat staré hodiny zblízka. Koupit si je nemohl, na to neměl peníze. Později, když jezdil s náklaďákem, dělal hodně přesčasy, aby si mohl hodiny koupit. A tak se sbírka pomalu, ale jistě rozrůstala.

Většinou, když mají rodiče nějaký velký koníček, neznamená to, že k němu získají vztah i děti. Naopak, často se jim koníček rodičů protiví. Kdy se u vás projevila láska ke starým hodinám?
Když jsem byl malý, tak mě táta nerad pouštěl k tomu, abych mu koukal pod ruce. Znáte to, když se o něco snažíte, nejde vám to, tak nejste rádi, když vás u toho někdo pozoruje. Hodiny navíc opravoval v noci, protože přes den hodně pracoval. A já se ráno vzbudil a hodiny buď šly anebo nešly. Když se zadařilo, byl táta pyšný a říkával „Koukej! Už to chodí…“. Skutečný vztah ke starým hodinám jsem začal mít od deseti let. Svoje první hodiny jsem koupil od táty. Vychovával mě v tom, že jestli něco chci, tak si to musím koupit a musím si na to vydělat. Na svoje první hodiny jsem si tedy vydělal, i když mi je táta tehdy asi prodal za dobrou cenu, aby mě neodradil. Zadarmo jsem je nedostal. Později se mi podařilo vytvořit zajímavou sbírku. Teď už jsme s otcem partnery a sbírka je společná.

Václav ŠIMONOVSKÝ
- Je mu 48 let a je ženatý.
- Je spolumajitelem sbírky téměř 500 historických hodin. Tu vlastní společně se svým otcem.
- Své první hodiny si koupil od otce v 17 letech.
- Muzeum hodin v Klášterci nad Ohří otevřel se svým otcem v roce 2014.

Co vás na hodinách přitahuje, je to řemeslná zručnost, hodinový stroj?
Obojí. Schránka barokních a starších hodin je vždy krásná. Ale ten stroj, když se vám ho povede opravit a hodiny začnou měřit čas třeba po mnoha desítkách let, to je úžasný pocit. Mnohdy víte, že bylo několik hodinářů, kterým se je nepodařilo opravit a vám se to podaří a znovu jim vdechnete život. To je velká radost.

Jste vyučený hodinář?
Nejsem, ani otec není.

Jako dítě obdivovatel hodin jste přeci musel vědět, že by se vám řemeslo hodilo. Proč jste se nevyučil hodinářem?
Já nevím, asi jsem si myslel, že bych nebyl tak zručný. Nikdo ve mně nepěstoval pocit, že bych byl nějak šikovný. Já sám jsem si to uvědomil třeba až ve třiceti letech. Asi to byla chyba otce, že mě k tomu nepustil. Vždycky říkal, že se do toho nemám hrabat, že akorát všechno zničím. To mě asi odradilo.

Lásku k hodinám jste zdědil po tatínkovi, vy sám máte syna a dceru. Budou to pokračovatelé rodinné vášně?
Mého syna ani dceru to absolutně nebaví. Jsou sice pyšní, že jsme založili muzeum, to ano. Ale hodiny je vůbec nebaví. Jsem z toho smutný a někdy si říkám, jestli to má vlastně nějaký smysl, celý život něco sbírat a pak to nemít komu předat. Ale říkám si, že až budu mít vnoučata, tak je třeba láska k hodinám pohltí stejně, jako kdysi mě.

Být náruživým sběratelem čehokoli, je velmi náročné na čas a hlavně na peníze. Často se sběratelské vášni obětuje doslova všechno. Jak vnímá váš koníček manželka?
Sbírat hodiny je dost náročné po finanční stránce, ale i na čas. U nás se nejezdí na dovolené, manželka nadává, že jsem jí slíbil moře a namísto toho zas přináším hodiny. (smích) Tak to řešíme tak, že když jedeme třeba na burzu do Rakouska, tak jedeme o den nebo dva dříve, uděláme si výlet a pak jedeme na burzu. Obráceně to nejde, protože pokud bychom jeli na napřed na burzu, nebylo by už za co jet na výlet. Manželka je ale úžasná a fandí mi. Sama sbírá starožitné hrnečky a koupila si už taky nějaké hodiny.

Lidé, kteří mají rádi historické předměty, mají rádi i historii a dobu, ve které ty konkrétní starožitnosti vznikly. Máte to taky tak?
Mám, jsem staromilec. Nejsem obdivovatel moderních věcí. Bydlíme ve starém domě, mám rád starožitný nábytek.

Muzeum hodin
- Muzeum starožitných hodin zřízené v historické části Klášterce nad Ohří založil v červenci 2014 Václav Šimonovský spolu se svým synem Václavem.
- Václav Šimonovský hodiny sbíral 50 let, junior 20 let.
- Otevřeno je od dubna do října denně od 10 do 17 hodin. Od listopadu do března pouze na telefonické zavolání.
- Muzeum najdete na adrese Chomutovská 2, Klášterec nad Ohří.
- Více informací najdete na webových stránkách muzeumhodin-kno.cz.

Všude kolem nás na zdech jsou velmi staré hodiny. Jak těžké je, opravit třeba sto let starý hodinový stroj? Jak sháníte náhradní díly, vždyť ozubená kola do hodinového strojku musí mít jasně dané parametry?
Náhradní díly na hodiny se vám za těch mnoho let podaří nashromáždit například z hodinářských pozůstalostí. Ty už vyhledával táta. Takže máme slušný základ. Pak to tak náročné není. Ale složit od začátku kompletní hodiny, to je opravdu hodně náročné. Ze začátku to chce hodně trpělivosti, protože je spousta hodinových strojů, u kterých trávíte hodiny a dny a stejně se práce nedaří. Až časem získáte zkušenosti a fortel.

Ve vašem muzeu jsou hodiny ze 17. století, barokní i empírové. Které z těch období máte nejraději a proč?
Nejvíc se mi líbí renesancea baroko. To se dělaly hodiny ručně a všechny jsou originál. V období biedermeieru to už na hodiny byly továrny, vyráběli jich strašně moc. Ale například na přelomu 17. a 18. století si hodinář vše musel spočítat, narýsovat a pak ručně vyrobil hodiny. A takové hodiny mám nejraději. Takové hodiny pak měly velkou cenu. Máme tady v muzeu například japonské hodiny z roku 1750. Dočetl jsem se, že v té době měly stejnou hodnotu, jako celý dům.

Bylo v Čechách v období renesance a baroka hodně hodinářských dílen?
Nebylo. Na počátku 18. století tady byl nedostatek hodinářů. Naopak v Itálii nebo v Německu jich bylo zase hodně. A tak se stěhovali a přicházeli do Čech. V regionu byla jedna z nejslavnějších hodinářských dílen, firma Kienzle. Vyráběli kukačky a podlahové hodiny, které krásně zvonily. Byli proslulí sloganem „Od Kienzle hodiny, krásně zvonily“. Na zimu rozváželi po Krušných horách dřevo a výkresy. V chalupách na kopích řezbáři vyřezávali schránky, části hodin. Na jaře se pak dřevěné součástky sváželi do dílen k montáži hodin.

Václav Šimonovský a jeho hodiny.V Muzeu hodin tady v Klášterci nad Ohří mohou lidé vidět na 400 kusů starých hodin, mnohé z nich funkční. Máte tady například hodiny s vodotryskem nebo flašinetem. Co je ale největším lákadlem, které z těch hodin jsou nejvzácnější?
Máme tady hodiny vyrobené pro francouzského krále Ludvíka XIV., od významného francouzského hodináře Berthouda. Taky tady jsou hodiny z doby Marie Terezie od hodináře Věnceslava Wilfarta, vyráběl hodiny pro Katedrálu svatého Víta v Praze. Zajímavostí je, že jdou rok a půl na jedno natažení. Máme tady i hodiny z hodinářské dílny ve Versailles. Pak tu máme velkou sbírku tzv. mysteriózních hodin. To znamená, že je tam utajený přenos pohonu hodinových ručiček. Vidíte, že hodiny mají stroj, vidíte ve skle ciferník a ručičky, ale hodiny jsou postavené tak, že netušíte, kudy vede pohon od stroje k ručičkám.

To je zajímavé. Ptají se na to návštěvníci muzea?
Někdy mi lidé volají po návštěvě muzea i po půlnoci, protože mají pocit, že už na tu záhadu přišli. (smích). Jsou tady i pohyblivé, obrazové hodiny. Hodiny, které vydrží na jedno natažení rok nebo měsíc. Jsou tady hodiny vodní i olejové. Samozřejmostí jsou tzv. astroláby. Ukazují více dat najednou. Kromě času, i měsíc, den, východ slunce, noční oblohu atd.

Existují tzv. investiční sběratelé. Takoví sběratelé jsou ochotni zaplatit mnohem víc, než si může dovolit skutečný sběratel. Dochází tím k celkovému navyšování cen v konkrétní sběratelské oblasti. Máte stejnou zkušenost?
Ano, platí to i u hodin. Je tam mezi lidmi dravost, která tam nikdy nebývala. Je to tvrdý byznys. Pamatuji si, že kdysi jsme byli na burzách všichni kamarádi. Jeden druhému opravdu přál. Nebylo to o penězích. Dneska přijedete na burzu a všichni koukají, jak vás předběhnout. Ale musím říct, že jsou stále lidé, kterým tolik na penězích nezáleží a jsou třeba pyšní na to, že hodiny prodali právě nám, protože je vystavíme u nás v muzeu. Třeba teď se mi stalo, že jsem sehnal hodiny za velmi dobrou cenu jen proto, že prodávající zná mého tátu a ví, že tatínek by ty hodiny hodně chtěl. A protože je tatínek delší dobu v nemocnici, chtěl mu prodávající udělat radost. Když jsem hodiny koupil, vezl jsem je tátovi hned do nemocnice, aby se potěšil. Když je viděl, tak si je štěstím vzal k sobě na postel!

Co vám sbírání historických hodin v životě dalo a vzalo?
Je to opravdu smysl mého života.

Autor: Jan Beneš