Pro „neběžce" je to trochu nepochopitelné. Nejen, že na svých procházkách potkávají v průběhu roku stále více běžců, kteří ladně vyklusávají Bezručovým údolím, po cyklostezkách, ale také centrem města. Nepřestávají dokonce ani za mrazů.

Nutno podotknout, že ne každý patří mezi běžecké borce či zaryté sportovce, kteří se běhu a jiným druhům sportu věnují léta. Naopak narůstá počet nadšených začátečníků, následujících jakousi běžeckou mánii posledních let. Ovšem obdivuhodnou mánii.

„Třeba já začala před šesti lety, když jsem se potřebovala hýbat po narození dcery," líčí Hanka Hahn z Chomutova. „Když jsem zjistila, že skupina běžců vybíhá přímo od mého domu, přidala jsem se k nim," doplnila sportovkyně, která dnes běhá maratony a například na Jirkovském crossmarathonu loni skončila jako druhá.

Skupina, ke které se přidala, si říká Běžci Chomutov a otevřená je komukoli. Zkušeným profíkům, kteří jsou ochotni zpomalit, i lidem, kteří s běháním dosud neměli zkušenost, ale chtějí se přidat, ať už kvůli zdraví, nebo protože se sami vyhecovali k výkonu.

Kroužek vznikl před třemi lety. „Založil jsem ho, protože jsem chtěl běhat," řekl jeho vedoucí Pavel Klaus z Chomutova. „Tenkrát v Jirkově zanikal jiný běžecký kroužek, který tam vznikl ve spolupráci s Milošem Škorpilem, což je český běžecký guru. Tak jsem ho oslovil, jestli bych pod jeho hlavičkou mohl založit kroužek v Chomutově, a on svolil," dodal.

Sám začal běhat před pěti lety, aby podpořil kamaráda, který chtěl zhubnout. „Byl jsem silný kuřák. Postupně jsem ale cigarety odkládal, protože jsem se chtěl zlepšovat," říká 35letý běžec. Odměnou je mu hormon štěstí. „Sám si vytvářím vnitřní ,drogu´, což je skvělé. Navíc jsem soutěživý tvor a baví mě porovnávat si výkony," doplnil představu o tom, co mu běh přináší. Jako největší výkon si zatím připsal zaběhnutý maraton.

Teď navíc motivuje další lidi, aby se přidali a běžeckou komunitu rozšířili.

Členové kroužku chomutovských běžců vybíhají každou středu v 19 hodin od vlakové zastávky v Chomutově. Dávají si pravidelně osmikilometrový okruh, který v létě rozšiřují klidně i na dvacet kilometrů. Vedle nich vybíhají každé úterý ze stejného místa jen v 18 hodin běžečtí začátečníci. Skupinka se nazývá „Přátelé pomalého běhu" a pomalým tempem, které je řízeno tím nejslabším, zdolávají v průměru pět kilometrů.

Běžci Chomutov nejsou v Chomutově jediná běžecká komunita, v tuto chvíli jsou ale zřejmě nejotevřenější a také nejaktivnější. Kromě ní v minulosti vznikla také běžecká skupina Rozběháme Chomutov. Další běžci běhají o samotě nebo s běžeckým partnerem.

ROZHOVOR S BĚŽCEM JIŘÍM HOLEČKEM

Legendární trasa v Chomutově? „Nejraději běháme srdíčko"

Chomutov - Je zajímavé kolik lidí je ochotno nazout běžecké boty, čepici a vyběhnout do tmy, aby zdolali několik kilometrů, i když jim jde pára od pusy. Patří k nim i Jiří Holeček z Chomutova, který běh původně nesnášel a dnes běhá seriál zimních běžeckých závodů. Je také členem běžecké komunity Běžci Chomutov, kde pomáhá rozběhávat nováčky.

Běžec Jiří Holeček.Jak jste se k běhání dostal, věnoval jste se dříve jinému druhu sportu?

Dá se říct, že na základní a střední škole pro mě bylo běhání utrpení. Já jsem to v podstatě neudýchal, vždy mě začalo píchat v boku. Byla to disciplína, kterou jsem při tělocviku doslova nesnášel.

Loni po změně zaměstnání jsem začal trochu pravidelněji s pěší turistikou, většinou po Bezručáku, a když jsem tam viděl běžce, tak trochu jsem jim záviděl, abych byl upřímný.

Co jste jim záviděl?

Tu lehkost, takovou ladnost kroku. Pro ně to bylo lehké. Když jsem si ale vzpomněl na sebe, jak jsem toho měl plné plíce… Prostě jsem si nevěřil, že bych dokázal i já takto běhat.

Jaké byly začátky? Běhal jste sám, oslovil jste trenéra nebo jste se k běhání dostal ještě jinak?

Jednou jsem byl na pochodu a potkal běžeckou skupinu, kde byl i můj spolužák ze střední. Vyhecoval mě, ať s nimi běžím na konec Bezručáku, byly to asi dva kilometry docela slušným tempem. Pro mě bylo hlavní, že jsem je udýchal. Takže den nato jsem ráno vstal, to byla sobota, jel jsem na začátek Bezručáku a zkusil si zaběhnout na První mlýn a zpátky. Udýchal jsem to také a další den jsem si říkal, že si to prodloužím a uběhl jsem deset kilometrů.

To jste měl ale zvlášť rychlý start…

To bylo na podzim a pak jsem v listopadu zazimoval. Doslova. Bylo takové ošklivé počasí, tak jsem si říkal: nebudu chodit, budu doma. Byla to lenost.

A kdy jste ukončil „zimní spánek"?

Koncem března. To jsem hned na začátek dal deset kilometrů. Ta bolest ale, co byla potom nemohl jsem tři dny sejít schody. Člověk si myslí: vloni na podzim jsem to dával, to není zase tak dlouho. Myslel jsem, že navážu, kde jsem skončil, pravda to ale není. V podstatě se musí začínat znovu od začátku.

Jak jste pokračoval?

Nenechal jsem se odradit tím, že mě zničila desítka a čtyři dny nato, jsem si dal patnáct kilometrů. Byly to vesměs běhy o samotě, než jsem zjistil, že tady v Chomutově existuje běžecký kroužek.

K čemu je takový běžecký kroužek dobrý? Třeba kvůli tomu, že si vás „zaháčkuje" a vy jen tak nepřestanete?

Ta skupina lidí dokáže motivovat i poradit, například s výběrem bot, čemu se vyhnout, co je dobré. Hodně se hecujeme navzájem, někteří jezdí pravidelně na závody. Já jsem také začal.

Je to o hecování a také pravidelnosti. Scházíme se každou středu a od jara pořádáme každé úterý běhy pro přátele pomalého běhu.

Kolikrát týdně běháte?

Třikrát, čtyřikrát. Kromě těchto kroužků se účastním Zimního běžeckého poháru, což je výborná závodní série osmnácti závodů. Zatím jsme v polovině, chci je ale letos uběhnout všechny. Je tam jeden závod, ze kterého mám docela strach Lestkovský půlmaraton. Vím, že tu vzdálenost dám, ale jsou to většinou terénní běhy, se kterými se moc nekamarádím. Berou sílu a energii.

Zároveň se na něj ale těším, protože jestli bude pěkné počasí, uvidím krásná panoramata kolem Ohře a v okolí Kadaně.

Jak to chodí na výbězích běžeckého kroužku?

Většinou se běží tempo toho nejméně zdatného. Proto jsem udělali ty úterky, kde jsem zpočátku v létě rozběhával čtyři lidi. Teď je jeden z nich zraněný, druhý zalezl do posilovny, protože je pro něj zima a největší tahoun je teď Lucka, která to nevzdala a vybíhá pokud jí to čas, práce a zdraví dovolí. Zatím se pěkně drží.

Kolik se vás obvykle sejde?

Od šesti po patnáct.

Evidujete závody, které se běhají v okolí?

Dával jsem teď dohromady termínovku běhů okolo Chomutova a Ústí a je toho opravdu hodně, co se tady v okolí dá běhat.

Jsou tu další běžecké skupiny jako je ta vaše?

Možná se zase rozběhá komunita Rozběháme Česko, rozběháme Chomutov, ta byla teď trochu pasivní. Stále hodně lidí běhá o samotě, ty potkávám v Bezručáku a pak na závodech. Momentálně jsme v našem městě asi nejaktivnější my.

Kudy běháte, když si dáváte sraz na zastávce. Kolem zooparku?

Je několik tras. Jedna z legendárních je „srdíčko", jak tomu říkáme. To běžíme k Povodí Ohře, pak po cyklostezce, k Dehtochemě, přes náměstí, ke schodům na Zadních Vinohradech, ty vyběhneme jednou, někteří dvakrát. Pak se běží k Aquasvětu, k Bandě, zooparku a zpět po cyklostezce. Je to osmikilometrová trasa. Jindy přidáváme a běžíme půlmaraton.

Srdíčko jí říkáte proto, že je to vaše srdeční trasa, nebo kvůli tvaru, který dává na mapě?

Vykreslí to srdíčko.

Kdo jsou lidé, kteří s vámi běhaji? Kolik jim jaké, jaké mají povolání, jaké naladění?

Věk je různý: od pětadvaceti do padesáti. Já patřím k těm mladším, je mi třicet.

Třeba já jsem inženýr kvality, máme tam učitelky, administrativní pracovnici i šachťáky. Ti většinou doběhnout podle toho, jak jim vyjde šichta, či jak je pustí manželka.

Když porovnáte jaká byla vaše kondice před rokem a jaká je dnes, vidíte velké změny?

Kondice se změnila hodně. Kila šla dolů, výdrž šla nahoru, takže mám za sebou i maraton. Běžel jsem ho 9. října a hodně bolel. Bohužel přišlo na třináctém kilometru zranění, kdy mi vystřelovala bolest do kolene, ale přesto jsem to doběhl. V květnu si dám v Praze reparát na mezinárodním maratonu, kde bude jedenáct tisíc běžců.

Co vám běh dává?

Hlava vypne, takže konečně nemusím myslet na práci. Po běhu je to pro tělo velmi příjemná únava. Dá se říct i euforie. Víc to cítím, když běžím se skupinou lidí v rámci kroužku. Když jsem běžel sám bylo to: „ano, paráda, zvládl jsem to", ale byla to víc povinnost. V kroužku mě to baví o dost víc.