Otevřením cukrárny si Milada Rodinová splnila sen. Na dobroty se stály fronty

Nejraději měla své domácí věnečky a banánky s kávovou náplní. Zákazníkům je prodávala ve své vyhlášené Cukrárně Kateřinka. Milada Rodinová na ni ráda vzpomíná dodnes. Rodačka z Dolního Jiřetína pětadvacet let prodávala, třináct let vařila, po sametové revoluci si splnila svůj sen o rodinné cukrárně a kavárně v Janově. „Úplně všechno bylo domácí, lidi měli rádi naše cukrovinky a pečivo a chodili k nám na dobroty. Když jsme zrovna něco dobrého dopekli, stávali i ve frontě,“ usmívá se osmdesátiletá seniorka.

Rodinová oslavila své osmdesátiny přednedávnem v Domově sociálních služeb v Meziboří, kde je, jak sama říká, ohromně spokojená. „Na oslavu jsem si všechno napekla sama. Pro rodinu, přátele i personál. Každý týden tady něco upeču,“ říká s tím, že zrovna před chvílí dopekla koláč. Jak jinak, vynikající. Ani ve vysokém věku jí nadšení a energie pro oblíbenou činnost nechybí. „Pořád peču. Stále mě to moc baví. Mám tu velkou kuchyň,“ líčí seniorka.

Božena Chmelařová prožila život plný stěhování, od nuly musela začít několikrát

Vraťme se ale do minulosti. Ve čtyřech letech se rodačka z Dolního Jiřetína s rodiči přestěhovala do Janova. Tam prožila dětství, začala tam chodit i do školy. Později se učila drogistkou. „Po vyučení jsem šla prodávat do starého obchodního domu v Litvínově do parfumerie,“ vypráví. Strávila tam pět let, než se jí narodil první syn. Děti nakonec vychovala tři, velkou radost jí dělají vnoučata.

Během první mateřské se s manželem přestěhovali do Meziboří, kde poté začala prodávat v obchodě s potravinami. Prodávala pak také v Janově, Horním Jiřetíně či v Litvínově. Byla také vedoucí nebo zástupkyně vedoucích v těchto obchodech. Prodávala celkem pětadvacet let.

„V osmdesátém roce jsem pak nastoupila do kuchyně na šachtu, na Centrumku. Jako kuchařka. Brzy jsme pak přešli do centrální kuchyně, kde se pak vařilo pro všechny šachty,“ vzpomíná. Pro horníky vařila šest let.

Obeplul svět. Na moře bych se hned vrátil, vzpomíná námořník Karel Vízner

Mezitím se ale s rodinou vrátila do Janova, do domu, který po válce koupili její rodiče. Kvůli dětem proto přešla blíž k domovu, do kuchyně litvínovských sociálních služeb. „Dělali jsme pro důchodce dvě stě padesát jídel denně do jídlonosičů. Tam jsem také byla šest let,“ pokračuje ve vyprávění usměvavá seniorka.

U výborné kuchařky se ale začaly projevovat zdravotní problémy. Po druhé operaci přešla proto ještě blíže k domovu, vařila v kuchyni u domova pro postižené děti. To už se psal rok 1991 a bylo po sametové revoluci. „Dělala jsem v té kuchyni dvanáctky. Dva dny práce a dva dny volno. A v tom volnu jsem začala péct pro lidi. Na svatby, oslavy, na všelijaké rauty. Hlavně dorty, cukroví, pečivo. Jednou přišla paní z vinárny a říkala mi: Paní Rodinová, já s tím vaším uměním bych si otevřela cukrárnu. Prakticky mi do hlavy nasadila tu myšlenku a já jsem už do rána věděla, co kde bude, jak to bude a hned jsem to ráno říkala manželovi,“ usmívá se při vyprávění seniorka.

Se svým podnikem slavila úspěch

S pár tisíci na knížce a s rychle vyjednanou půjčkou se pak pustila do přestavby přízemí jejich velkého domu. Tři synové už byli velcí, měla proto dost energie na rozjezd svého podnikání. Cukrárna a kavárna vznikla právě v přízemí jejich domu, venku postavili velkou terasu. „Když jsme otevřeli, byly až třicetimetrové fronty. Lidi k nám chtěli, měli naše cukrovinky a pečivo rádi,“ říká hrdě Milada Rodinová. „Úplně všechno bylo domácí. Všechno,“ dodává.

„První rok jsme ve třech lidech v malých troubách napekli 720 kilogramů vánočního cukroví. Anebo se v noci napeklo 50 až 60 velkých koláčů, těch Domažlických, a další pečivo a ráno se jelo buď na trh, nebo před chemičku. Do půl hodiny to bylo pryč. Museli jsme rychle nakoupit materiál a napéct znovu,“ vzpomíná.

Pracovala už od 12 let. Dagmar Sadílková ráda vzpomíná na čokoládovnu

Obrovské nasazení a dřívější zdravotní potíže si ale vybraly svou daň. Oblíbená cukrářka měla problémy s páteří a s chůzí. „Bohužel, po pěti letech jsem úplně odpadla. Měla jsem všechny možné zdravotní problémy, trvalo to pomalu rok, než jsem se nějak dala dohromady,“ vypráví ve společenské místnosti domova pro seniory v Meziboří. „Pak už jsem chodila jen pomáhat, už jsem to zdravotně nezvládala,“ doplňuje. Podnik proto předala synovi, ten ho postupně předělal na kavárnu s barem.

A proč zrovna Cukrárna Kateřinka? Jméno dostala po první vnučce. „Moc mě to tam bavilo. A když vás práce baví a je to koníček, je to vždycky nejlepší,“ dodává seniorka, zatímco ukazuje své království, svou kuchyň, kde dodnes ráda peče.