Logo Ústeckého kraje.Zdroj: Ústecký krajV seriálu Příběhy pamětníků z Ústeckého kraje přinášíme osobní zážitky a příběhy lidí, kteří žijí kolem nás. Vyprávění našich babiček, dědečků, rodičů, známých i těch, kteří jsou už docela sami. Přesto mají vzpomínky, které by neměly zapadnout. Tento díl seriálu i všechny předchozí naleznete na webových stránkách vašeho Deníku. Projekt vznikl za podpory Ústeckého kraje.

Jedenadvacet let prodavačkou, osm let družinářkou. Nejraději ale vzpomíná Dagmar Sadílková na osm let v čokoládovně. „To byla nádhera, ta práce mě moc bavila,“ usmívá se. A to i přesto, že do továrny chodila už ve svých 14 letech. Pracovat v lese ale začala už o dva roky dříve. Musela totiž pomáhat živit rodinu, kde bylo 11 dětí. Prožila válku, zažila v dětství tvrdou práci, nejen ve fabrice, ale také v domácnosti, kde velmi brzy musela vařit a uklízet. „Nezastavila se“ ani v dalších letech. Starala se o rodinu, tři dcery, oháněla se i v zaměstnání, kde získávala různá ocenění. „Pořád jsem musela něco dělat,“ směje se obyvatelka domova pro seniory v Mašťově na Chomutovsku.

„Táta vydělával málo. Neuměl moc dělat rukama a nestačil rodinu uživit. Bylo nás hodně, a tak jsem musela jít společně se starší sestrou také do práce, také vydělávat. Už od 12 let jsem dělala v lese, to bylo hodně těžké,“ vzpomíná rodačka z Prahy, která se ale velmi brzo i s početnou rodinou přestěhovala do Milešova na Litoměřicku.

Karel Vízner se narodil v Duchcově, vyrůstal a žil v Litvínově. Vyučil se truhlářem, jeho srdce ho ale táhlo na moře. A tak se stal námořníkem.
Obeplul svět. Na moře bych se hned vrátil, vzpomíná námořník Karel Vízner

V Praze prožila válku, tatínek tehdy pracoval na letišti ve Kbelích, později v továrně na barvy. Když jí bylo kolem šesti let, pozorovala ve Vysočanech se starší sestrou bombardování hlavního města. „Byli jsme na kopci a pozorovali to. Babička nás hledala. Když nás konečně našla, zahnala nás domů, přikryla dekou a řekla nám, ať se modlíme,“ probírá se dětstvím.

V roce 1945 pak otec dostal práci na Litoměřicku, kam se celá rodina přestěhovala. Do Milešova. „Je to tam nádherné. Krásné lesy a příroda. Odtamtud se mi nechtělo,“ popisuje.

Ráda zpívala, recitovala, chodila hrát divadlo. Dokud žila babička, mohla se těmto svým koníčkům věnovat. Jenže po její smrti se musela jako jedno ze starších dětí zapojit do chodu rodiny a dětské radosti musela velmi brzy oželet. Musela pomáhat doma.

Její starší sestra odešla z 5. třídy a pracovala v družstvu. Sadílková chodila nejprve do národní školy v Milešově, poté začala docházet na „měšťanku“ do Velemína. Ve 12 letech ale také ze školy odešla. Navíc v té době oslepl její bratr, obě dívky tak musely doma dělat práci i za něj. „Bylo to pořád 'Dášo uvař, Dášo ukliď.' Do toho jsem musela do práce. Pořád jsem musela pracovat, moc času mi jako dítěti nezbývalo,“ vypráví.

Péče o domácnost

„Náš táta dělal velitele hasičů, měl rád uniformy. Žehlila jsem mu košile. Uměla jsem to nejlépe, říkal. Už v 10 letech jsem začínala vařit. Bylo nás hodně, máma mě pořád úkolovala, musela jsem se otáčet,“ líčí.

Těžká práce v lese byla na malou dívku příliš náročná. A tak ve 14 letech šla pracovat do továrny. „Nastoupila jsem do čokoládovny v Lovosicích. Pamatuji si, že jsem tam nastupovala v září, dělaly se kolekce, to bylo fajn. Byla tam hodná mistrová a vydělávala jsem tam docela dost. Jenže mně z toho nic nezůstalo, dostala jsem vždy jen na autobus. Doma jsem vždycky výplatu musela odevzdat,“ vzpomíná Dagmar Sadílková.

Na práci v čokoládovně ale vzpomíná s láskou. Zamilovala si ji. Vypráví, jak vyráběli rumové pralinky, višně v čokoládě, vánoční kolekce, máčené oplatky a další dobroty. Dodnes prý, když si koupí čokoládové sladkosti, posuzuje, jak kvalitně jsou bonbóny udělány a zabaleny. „Ta práce mě opravdu bavila. Byla to tam nádhera,“ usmívá se.

„Měla jsem na starosti stroj, na pás jsem z kartonu vyndavala bonbony. Sedělo tam na každé straně u pásu pět a pět ženských a dávaly bonbony do krabiček. Na konci jsem krabičky zkontrolovala a zalepila a dalo se to do beden. Hodně z našich výrobků šlo na vývoz,“ popisuje. Jenže ani po práci v čokoládovně se nezastavila. Doma musela pomáhat – vařit a uklízet. „Máma pořád chtěla, abych něco dělala. Že to budu v manželství potřebovat,“ pokračuje.

Jaroslava Popprová pracovala v mosteckém divadle, tvořila tam kulisy.
V divadle Jaroslava Popprová tvořila kulisy. Zažila začátky známých herců

Tvrdá práce doma i v továrně si ale brzy vybrala svou daň. Dostavila se únava. Žena brala směny navíc, jednoho dne po noční se doma vyspala jen tři hodiny, pak musela jít vařit, následně ještě zamířila na další směnu. Jenže usnula a stroj na krájení oplatek ji uřízl prst. „Potom už jsem v čokoládovně skončila. Mrzelo mě to,“ vzpomíná po letech. V čokoládovně nakonec vydržela od 14 do 21 let.

Ve 20 letech se Dagmar Sadílková vdávala. „Já jsem se původně vůbec vdávat nechtěla. Ani děti jsem moc nechtěla. Ale chodili jsme spolu od 16 let, on se chtěl ženit, tak mě nějak přemluvil,“ směje se. Manželé byli nakonec 57 let, 4 roky spolu „chodili“. Vychovali společně tři děti.

S manželem se Sadílková přestěhovala do Chomutova. Její muž chtěl, aby zůstala doma, „hartusil“, když chtěla jít znovu do zaměstnání. Jenže žena zvyklá pracovat bez něj dlouho nevydržela. Osm let pak dělala družinářku. „Děti mě měly rády,“ říká. Do nového zaměstnání si často brávala i své potomky.

Zamířila do obchodu

Po osmi letech ji přeřadili do školky, tam se jí ale nechtělo. „Přišla kamarádka, že potřebují prodavačku do krámu. Moc se mi to také nezamlouvalo, ale ve školce jsem být nechtěla. Nevěděla jsem, co bude v krámě potřeba, jestli na to stačím, školu jsem neměla. Manžel taky nadával, nebyl rád. Myslela jsem si, že to bude jen dočasně,“ říká chvíli předtím, než přizná, že v obchodě pak pracovala dlouhých 21 let.

Nejdříve jen uklízela, balila vajíčka, hlídala. „Pak mě ale vedoucí dal do úseku. Zase se mi nechtělo, bála jsem se toho, neuměla jsem to, ale nechala jsem se přemluvit a naučila se to. Uklidila jsem si to, uspořádala podle svého a nakonec to šlo,“ popisuje. „Pořád tam bylo co dělat. Bylo to u Luny, jeden z největších obchodů v Chomutově,“ přibližuje. Nakonec pracovala i za pokladnou. „To mě také přemluvili. Měla jsem z toho velký strach. Trénovala jsem si doma, kolik stojí chleba a podobně,“ usmívá se a přiznává, že dostala také ocenění za nejlepší prodavačku v kraji. Při odchodu do důchodu dostala zájezd po Rakousku a Švýcarsku. „Nebyl to vždy lehký život, ale vždycky jsem si nějak poradila,“ uzavírá seniorka.

Domovy sociálních služeb Kadaň a Mašťov – domov v Mašťově
Domovy sociálních služeb Kadaň a Mašťov poskytují celkem 6 pobytových sociálních služeb, v nově zrekonstruovaných objektech s moderním vybavením a personálem na vysoké profesní úrovni.
Domov pro seniory v Mašťově nabízí 42 míst, Domov pro osoby se zdravotním postižením 8 lůžek.
Zařízení nabízí velmi individuální a přátelský přístup ke klientům. Ti využívají často nabízené volnočasové aktivity, rádi mají různé kulturní nebo společenské akce, v domově mohou využívat připojení k internetu. Pobytové služby jsou poskytovány celoročně, 24 hodin denně. Péči zajišťují zkušení zaměstnanci.