Skoro by se to hodilo do rubriky Tenkrát poprvé, protože oficiálně nemocný jsem nebyl minimálně posledních deset let. Také proto jsem naprosto nezkušený, pokud jde o boj s nemocí.

Jako mnoho pracujících, nejdřív jsem se snažil to vyležet. Padly na to tři dny dovolené. Koupil jsem si mléko a česnek (taková ta babská rada), ale záhy zjistil, že to není medicína podle mého gusta. Takže jsem pořídil ještě čaj, med (v obalu s medvídkem), vitamin C a stopangin. Pil jsem, dával si zábaly na krk, sípal, kašlal a věčně se připojoval na mail, jestli tam není něco důležitého…

Nejdřív jsem si myslel, že to bude jen pondělí, pak jsem zůstal doma i v úterý, nakonec byla poslední středa. Ve čtvrtek jsem optimisticky vyrazil do práce, že co jsem nevyležel, to přepracuju. Pohledy i poznámky kolegů dávaly tušit, že můj pocit „je mi líp“ nemá žádné viditelné ani slyšitelné opodstatnění. „Vypadáš hrozně.“ „Nemáš tu co dělat.“ „Ještě nás nakazíš…“

A měli pravdu. Během dne mi bylo ještě hůř. Takže druhý den jsme chtě nechtě vyrazil k doktorce (o čekárnách už jsem jedno zamyšlení psal, takže netřeba rozvádět).

Výsledek? „Plíce a průdušky čisté, je to v horních cestách dýchacích, trochu zvětšené uzliny.“ Dostal jsem antibiotika. Pro zkušené asi zní ten název fádně, ale já, v nemocích nezkušený, ho mám spojený víc se seriálem Dr. House než s vlastní angínou. „Nasaďte širokospektrální antibiotika, snad to na rýmičku zabere,“ jako bych slyšel uštěpačného Gregory House nad mojí postelí.

Doktorka mi také doporučila tři možné léky na rýmu, ale mně zněly ty názvy tak cize, že mi je musela napsat na papírek. V lékárně mě zase zaskočila informace, že při braní antibiotik bych se měl vyvarovat mléka a mléčných výrobkům. „Takže pivo můžu?“ chtělo se mi zeptat.

Takže jsem marod. Neschopenku sem si nevzal a spoléhám na víkend, že to vyležím. Kdyžtak můžu pracovat z domova. Hlavně ať už je ta rýmička pryč.

josef. dusek@denik.cz