Setkání s úředníky mě vždycky trochu překvapí. Jako by šlo o jiný živočišný druh.

Už Sir Humphrey v komediálním britském seriálu Jistě, pane ministře sebezpytně prohlásil, že cílem práce úředníka není dobrat se výsledku, ale zdržet každou žádost, aby co nejdéle cirkulovala mezi úředníky, čímž je posílen význam jeho práce.

Mé zkušenosti jsou mírně jiného druhu, ale stejně poučné. Shrnula jsem si je do tří bodů.

1. Existence žadatele je méně podstatná, než čísla, tabulky a formuláře. Ty naopak překvapivě nabývají na významu.

Příklad: „Haló, paní Šebestová, přebývá mi u vás 62 korun, přijďte si je vyzvednout a podepsat převzetí,“ volá po ránu dáma z finančního úřadu. Přebytek nejspíš vznikl v souvislosti s daňovým přiznáním, i když mi není jasné jak.

„A nemůžete mi to poslat na účet?“ zajímá mě jako první.

„Ne, musíte se mi tu podepsat,“ trvá na svém úřednice. Promýšlím v duchu, co je potřeba udělat, abych přeplatek za pár kaček vyřídila: za jedno uvolnit se z práce (dejme tomu 30 minut navrch a pak je někde dohnat), za další jízda autem (dvacka), no a hlavně to mít v hlavě, nezapomenout. Když to porovnám, mám jasno. Nevyplatí se to finančně, ani časově.

„Prosím vás, tak to nějak odepište, já to nechci,“ skoro pokládám telefon.

„No to né,“ bouří se úřednice. „Mně to tady zůstane viset, co s tím budu dělat? Přijďte si to převzít!“ zní direktiva.

Nechci si to rozházet, tak jdu, ať jsou kolonky „má dáti, dal“ na úřadě vyvážené.

2. Nechodit půl hodiny před koncem pracovní doby (přednost má zákusek, pokec, popř. balení se domů).

Příklad: Toto pravidlo jsem porušila a přišla na „živnosťák“ cosi zjistit. Úřednice jako vystřižené z osmdesátých let při mém příchodu ztuhly. Důvod byl jasný, na talířku se jim v teple roztékaly obří větrníky.

„Tak já si to zjistím jinak, jen mi dejte formuláře,“ kapitulovala jsem, abych neprotahovala trapnou chvilku. Dáma blíž k okénku mi vděčně vecpala
papíry a já šla.

3. Úřady nemusí beze zbytku informovat, informujte se sami.

Příklad: Vyrazila jsem na magistrát vyřídit nový řidičský průkaz. Dole lapla formulář, vyplnila a šla si vystát frontu do druhého patra. Tam se na dveřích skvěl vzorově vyplněný formulář s proškrtnutou částí, kterou NEMÁM vyplňovat. Chyba. Já ji vyplněnou měla.

„Snad vidíte, že tohle jste vypisovat neměla,“ zdvihla přísně obočí úřednice.

„No na vašich dveřích upozornění vidím, ale to jsem musela urazit dvě patra. Dole to nikde nemáte,“ nedala jsem se. Vzala mě na milost. Nemusela jsem znovu čekat ve frontě, ale vyplnila na místě nový formulář.

Na druhou stranu se setkávám i s velmi vstřícnými lidmi za přepážkou. Všem, kteří mají dost trpělivosti vysvětlovat, jak vyplnit tisíce kolonek a nedívají se na lidi rovnou jako na pojmově negramotné DÍK.

Mirka Šebestová