Ten vztek asi nemusím většině normálně uvažujících lidí vysvětlovat. Probůh co má capart, který teprve dává dohromady první věty, společného s hádkou dospělých?! Proč by ji měl odnášet?! Čím si to zasloužil?! Co má v hlavě člověk, který si na takové prosté otázky nedokáže odpovědět a radši ztrestá dítě tak, že s ním povalí i kočárek (o případu čtěte ZDE)?!

Když vztek přejde, vystřídají ho chmury. Ty nastoupí, když si vzpomenu na své děti. To mám Kubu a Matýska poslat do světa, ve kterém je obklopí nevychovávaní a od dětství mlácení grázlíci? To si tolik odříkám a snažím se o dobrou výchovu jen proto, aby pak na mé syny vytáhl kudlu nějaký feťák, jehož „vychovala" labilní máma a mlátil věčně opilý táta?

Je děsivé, když musím o dětech uvažovat takhle. Ony za to nemůžou. Musí se naučit vyslovovat „ř" a taky chodit po schodech a taky že papír neudělá v kaluži stejně hezké „žbluňk" jako kámen. Důležité věci. Naučit je slušnému chování v životě, za to jsou odpovědní rodiče.

Vždycky mám chuť všechny podobné děti adoptovat. Aby dostali výchovu, jakou si zaslouží. Jistěže mě to rychle přejde, i mí dva kluci mě za pár dní dokáží dokonale odrovnat…

Ale je to asi jediná obrana. Vrátit se k nim a dál je dobře vychovávat. Podobným příběhům, vzteku a chmurům navzdory…