Na stole sedí keramický anděl s udivenou tváří. Skoro celý je zčernalý. V klíně má kousky eternitu a ve vlasech přiškvařený plech. Odstranit se nedají. Jsou to části střechy, které odlétávaly z hořícího domu při požáru ve Výsluní na Chomutovsku.

Právě anděl je jednou z mála věcí, které se rodině Drexlerových podařilo vynést ven. Připomíná, jaké měli štěstí, že jsou živí, zdraví a mohou zůstat v místě, které je pro ně navzdory děsivé události domovem. A to ačkoli dům stále není dostavěný, takže větší část roku prožili ve stísněném mobilheimu na zahradě. „Přišli jsme o dům a věci, ale jsme tu a všichni jsme zdraví,“ řekla s povděkem Pavlína Drexlerová i za manžela a dva syny ve věku 18 a 12 let. „Nemám ani slov pro to, co všechno se tu odehrálo. Můžu ale říct: tohle místo jsem milovala a stále miluju. O to víc, že jsem poznala, jak jsou tu úžasní, hodní a solidární lidé. Zvládli jsme to díky pomoci všech kolem nás,“ váží si podpory.

Živel se do původního hrázděného domu zakousl 23. dubna před čtvrtou hodinou ranní. Přeskočil z vedlejšího neobydleného domu.

Manžele Drexlerovy probudily rány, jak žárem pukala eternitová střecha, a pohled z okna jim nabídl nepřirozeně ozářenou zahradu. Stačili si v rychlosti na pyžamo natáhnout nejnutnější oblečení a vyvést děti a psy před dům. „V té chvíli se nám otevřel šílený obraz toho, co se vlastně dělo. Hořel náš dům, v plamenech byl vedlejší a chytl i další v řadě. Běželi jsme tam, abychom sousedy vzbudili,“ doplnila paní Drexlerová.

Nejhůř ale dopadl právě jejich domek. Hrázděnka z 18. století, kterou si koupili před pěti lety, aby vyměnili život v Chomutově za vesnický klid, vyhořela do základů.

První noci rodina trávila u příbuzných v Boleboři. Neměli peníze, doklady, platební karty, kartáček na zuby, nic. Zbylo jim jen pár kousků oblečení a mobil, kterým přivolali hasiče. S obnovou domu chtěli začít co nejdříve, stálo je to ale hodně sil. Dojíždění bylo časově náročné. „První dny jsme prohledávali trosky a vytahovali ohořelé věci. Když jsme tam pak seděli zničení a špinaví od popela jako kominíci, přicházeli za námi lidé z vesnice a pomáhali s prací. Vozili nám drogerii, oblečení, nádobí, peřiny. Nebylo tu člověka, který by nepřišel a nepomohl. A nebyli jen z Výsluní, ale také z okolí a z Chomutova. Bylo to neuvěřitelné. Úžasné. Drželo nás to hodně nad vodou,“ ocenila.

Díky finančním příspěvkům, které lidi posbírali „do čepice“, mohli pořídit starší mobilheim, který umístili do zahrady. Tím skončily zbytečné přejezdy. „Jsem šťastná, že tu můžeme být. Toto místo je pro mě srdeční záležitost. Samozřejmě bych brala, kdybychom mohli mít zpět původní dům. Byl nádherný. Přišla jsem také o vzpomínkové věci po mamince, babičkách a dětech. Naše štěstí ale spočívá v tom, že jsme prošli nějakým neštěstím a o to víc si vážíme toho, co je dobré,“ podělila se o svůj pohled na věc.

Do domu by se mohli při troše štěstí nastěhovat v létě. Měsíců prožitých v mobilheimu ale v žádném případě nelituje. S rodinou tam strávila většinu roku včetně podzimních plískanic a Vánoc. Nevynechala ani pečení cukroví v miniaturní troubě.

Věnuje se tam i své největší zálibě, kterou je tvoření dekorativní keramiky. Často jde o poetické prvorepublikově vyhlížející figurky a anděly. Výtvory jsou prodejní, takže za ní přijíždějí lidé z okolí a nakupují. „I tímto nám pomáhají. Nakupují totiž daleko více,“ usmívá se paní Drexlerová. Kouskem, který ovšem nikdy neprodá, je ohořelý anděl vytažený z trosek domu. Je to symbol nového začátku.